V závěrečných měsících Druhé světové války držel japonské loďstvo a letectvo v přístavech a na letištích nedostatek mužů a paliva. Všichni Japonci očekávali brzkou obojživelnou invazi. V červenci roku 1945 se spojenecké bitevní lodě vydaly na kampaň námořního bombardování, která měla za cíl japonská přístavní města a jejich druhým úkolem bylo vylákat zbytky japonských sil do rozhodujícího boje.
Týden před tím, než bitevní lodě začaly pálit ze svých masivních kanónů, dnes již legendární americká ponorka vybavená experimentálním raketometem, začala svojí kampaň teroru, která předznamenala budoucnost moderního válčení a zároveň zahájila vojenskou pozemní operaci na japonských ostrovech.
Tehdy ponorky stále využívaly palubních děl, která obvykle měla něco mezi třemi až pěti palci průměru. Úkolem těchto děl bylo potápění neozbrojených obchodních lodí a nebo plavidel tak malých, že se snadno vyhnula torpédům. V opravdu výjimečných případech ponorky bombardovaly i pobřežní cíle, příkladem byly kupříkladu japonské nájezdy na pobřeží Californie a Austrálie, které se odehrály na začátku války.
Problémem bylo, že jeden takový relativně malý kanón nedokázal způsobit příliš škod a ponorky samotné byly po vynoření zranitelné vůči útokům z pevniny, z moře i ze vzduchu.
V roce 1942 Němci vyzkoušeli koncept ponorek s raketomety schopnými pálit pod vodou, ale kvůli jejich nepraktičnosti se této myšlenky nakonec vzdali. Zkazky, že Kriegsmarine disponuje ponorkami upravenými na vypouštění balistických střel V-2 vedly ke krvavému honu na konci války.
Američané raketometnou ponorkou doopravdy disponovali, ačkoli princip střelby byl mnohem jednodušší. Prostě vzali jeden Mark 51 raketomet, který obvykle používali na lodích LSM a přidělali ho na hlavní palubu ponorky. 12 raket s průměrem 127 mm mohlo být vypáleno jen po vynoření a dostřel činil necelých 5 km, ale celá salva všech dvanácti raket mohla být vypálena v pěti vteřinách. Protože byly raketomety přivařené napevno, k zaměření se musela natočit směrem k cíli celá ponorka.