Upravit stránku

V závěrečných měsících Druhé světové války držel japonské loďstvo a letectvo v přístavech a na letištích nedostatek mužů a paliva. Všichni Japonci očekávali brzkou obojživelnou invazi. V červenci roku 1945 se spojenecké bitevní lodě vydaly na kampaň námořního bombardování, která měla za cíl japonská přístavní města a jejich druhým úkolem bylo vylákat zbytky japonských sil do rozhodujícího boje.

Týden před tím, než bitevní lodě začaly pálit ze svých masivních kanónů, dnes již legendární americká ponorka vybavená experimentálním raketometem, začala svojí kampaň teroru, která předznamenala budoucnost moderního válčení a zároveň zahájila vojenskou pozemní operaci na japonských ostrovech.

Tehdy ponorky stále využívaly palubních děl, která obvykle měla něco mezi třemi až pěti palci průměru. Úkolem těchto děl bylo potápění neozbrojených obchodních lodí a nebo plavidel tak malých, že se snadno vyhnula torpédům. V opravdu výjimečných případech ponorky bombardovaly i pobřežní cíle, příkladem byly kupříkladu japonské nájezdy na pobřeží Californie a Austrálie, které se odehrály na začátku války.

Problémem bylo, že jeden takový relativně malý kanón nedokázal způsobit příliš škod a ponorky samotné byly po vynoření zranitelné vůči útokům z pevniny, z moře i ze vzduchu.

V roce 1942 Němci vyzkoušeli koncept ponorek s raketomety schopnými pálit pod vodou, ale kvůli jejich nepraktičnosti se této myšlenky nakonec vzdali. Zkazky, že Kriegsmarine disponuje ponorkami upravenými na vypouštění balistických střel V-2 vedly ke krvavému honu na konci války.

Američané raketometnou ponorkou doopravdy disponovali, ačkoli princip střelby byl mnohem jednodušší. Prostě vzali jeden Mark 51 raketomet, který obvykle používali na lodích LSM a přidělali ho na hlavní palubu ponorky. 12 raket s průměrem 127 mm mohlo být vypáleno jen po vynoření a dostřel činil necelých 5 km, ale celá salva všech dvanácti raket mohla být vypálena v pěti vteřinách. Protože byly raketomety přivařené napevno, k zaměření se musela natočit směrem k cíli celá ponorka. 

Pro experiment s raketometem se přihlásil v roce 1945 kapitán Eugene Fluckey, který byl velitelem ponorky třídy Gato, konkrétně USS Barb. V té době byla zbraň testována jako obrana proti neustálým útokům Kamikaze, ale Fluckey byl schopen přesvědčit velitelství na uvolnění Mark 51 pro jeho hlídkovou plavbu, čímž se stala USS Barb jedinou americkou raketovou ponorkou v celém konfliktu.

Barb měla výtlak 2.400 tun a byla jednou z nejúspěšnějších spojeneckých ponorek za celou Druhou světovou válku. Potopila nejméně 17 lodí, které po sesčítání daly dohromady nějakých 97.000 tun nákladu.

V lednu roku 1945 se podořilo Fluckeyemu, na své celkově čtvrté hlídkové plavbě, dostat svou ponorku do mělkých vod přístavu Namakwan, který byl u pobřeží Číny a tam torpédoval celkem šest lodí před jeho rychlým útěkem. Tato akce mu zajistila medaili cti. Navzdory tomuto úspěchu vyjadřoval Fluckey pochybnosti, že se mu na další plavbě povede najít další nepřátelské lodě k potopení, takže si vyžádal zbraň, která mu umožňovala napadat i cíle na pobřeží.

Barb vyplul ze své základny na atolu Midway v červnu 8. a na palubě měl 100 raket. K japonským domovským ostrovům dorazily o dvanáct dní později a 22. června vypálil Barb dvanáct raket na město Shari, které leželo na ostrově Hokkaido. Pak se ponorka přesunula na sever k ostrovu Sachalin, který spadal pod japonskou prefekturu Karafuto (dnes spadá celý ostrov Sachalin pod Rusko).

Během následujícího měsíce vypálil Barb 68 raket a často využil i svého čtyřpalcového děla k odstřelování několika měst a dalších civilních cílů jako byly konzervárny, výrobny papíru a přístavy. Jeho pozornosti neušlo ani několik rádiových a radarových základen a majáků.

Když Japonci začali za pomocí hydroplánů během dne hledat ponorku, Flockey nechal vypálit další salvu raket na místní letiště. Kanónem poté zničil několik rybáren a torpédy vyřídil pár remorkérů a větších obchodních lodí.

Nejznámější akce, která nakonec ponorku proslavila, se ovšem obešla bez raket, torpéd i palubního děla...

Fluckey měl několik příležitostí, aby pozoroval vlaky projíždějící u japonského pobřeží a tak vypracoval plán, který měl využít pod koleje zahrabanou nálož používanou k potopení ponorky při nebezpečí zajmutí, k likvidaci vlaku. Místo použití časovače byla trhavina upravena k sepnutí tlakem, váha působící na nálož měla uzavřít elektrický obvod, který by způsobil výbuch.

Z posádky bylo vybráno osm mužů, kteří byli svobodní a měli zkušenosti z účasti ve skautu.

O půlnoci 23. července se ponorka proplížila pouhý kilometr od pobřeží a "komando" pod vedením poručíka Williama Walkeho pádlovalo potichu k pláži. Zatímco tři muži drželi hlídku u člunu, zbytek narazil na hlídkovou věž, kde stráže usnuli. Američané nechali spící Japonce nezraněné a jali se nastavovat demoliční nálože pod koleje.

Byli na cestě na ponorku, když projel nad náloží vlak...

 

To, co se stalo popsal Fluckey později ve své biografii s názvem "Thunder Below!": "Bojlery motoru vlaku explodovaly a vrak samotný vylétl dobrých 200 stop do vzduchu za doprovodu ohně a kouře. Vlakové vozy se natlačily na sebe a následně se skutálely z kolejí v jedné ohromné hromadě."

Všech 61 vlakových vozů vykolejilo a 150 pasažérů přišlo o život. Posádka Barbu si mohla přidat na svou bojovou vlajku i zničený nepřátelský vlak. Jejich diverze byla nakonec jediná pozemní akce na japonských ostrovech, kterou za války Američané provedli. Barb pokračoval v řádění u pobřeží Sachalinu až do 26. července a pak se vrátil do domovského přístavu na atolu Midway.

Nájezd USS Barb bez pochyb dokázal, že Japonci neměli dostatek obranných prostředků na efektivní obranu své domoviny. Mnoho ze ztrát, které Barb způsobil, byli pravděpodobně civilisté z nebráněných přístavních měst. Bohužel, to bylo za Druhé světové války poměrně časté...

Na první pohled se zdálo, že rakety, které Barb použil byly efektivní, ale není jasné, zda byly lepší než případné druhé dělo na palubě. Do deseti let po válce ovšem přišly do výzbroje další raketové technologie ve formě balistických raket a střel s plochou dráhou letu, které učinily obrany s velkými zbraněmi na pobřeží zastaralé. Tato výzbroj umožnila ponorkám zůstat při střelbě pod vodou, což je chránilo před okamžitým protiúderem.

Dá se tedy říci, že poslední mise Barbu ukázala částečnou budoucnost podvodního válčení. Ponorky, jako je americká třída Ohio, dnes dokáží svou výzbrojí o samotě ohrožovat celé nepřátelské pobřeží, i když je skvěle bráněné. A tak to dozajista nějakou dobu i zůstane.... 

Další články

Tři nejstarší kousky americké výzbroje

Tři nejstarší kousky americké výzbroje

Na to, že Amerika disponuje ročním rozpočtem na obranu ve výši 600 miliard dolarů, zůstává v její výzbroji velké množství poměrně starého vybavení...
Tipy jak zvolit správný stan

Tipy jak zvolit správný stan

Krásné počasí již klepe na dveře a spolu s ním přichází i sezóna kempování a stanování. Pokud se rozmýšlíte o koupi stanu, je dost možná ta nejvhodnější doba něco zvolit a...
Železná opona - nový obranný systém

Železná opona - nový obranný systém

Americká armáda v současné době testuje poměrně nový systém určený na ochranu vojenských vozidel menších než klasické tanky. Takzvaná "Železná opona" (Iron Curtain) využívá...
Tvrďák týdne - Douglas Bader

Tvrďák týdne - Douglas Bader

Ačkoli se Den bitvy o Británii slaví až 15. září, není od věci připomínat si její hrdiny nejen k "výročí". Tehdejší časy nebyly pro život nic jednoduchého, Evropa byla z velké...
Nahoru