ZPRAVODAJ

Gregory "Pappy" Boyington byl druhoválečný pilot, který nejenže dokázal přepít praktiky kohokoli koho potkal, ale také zvládl během své kariéry maximálně naštvat minimálně dva své nadřízené a sestřelit hned několik desítek japonských Zer. Stal se také prvním americkým esem ve válce, létal na dvou ikonických letounech a byl důstojníkem hned dvou velmi známých letek Spojených států. 

Gregory se narodil 4. prosince roku 1912 ve státě Idaho. Jeho rodiče se rozvedli, když byl ještě malý a jeho dětství se dá popsat jako náročné. V šesti letech se ovšem setkal s člověkem, který mu změnil život. Tím člověkem byl pilot-kaskadér, jehož živobytím bylo provádění různých šílených kousků z kokpitu svého dvouplošníku.

Téměř od okamžiku kdy Greg Boyington poprvé letěl letadlem, se stala letadla jeho vášní - posedlostí. Začal sbírat modely letadel, navštívil co nejvíce leteckých přehlídek a nakonec se naučil létat a získal svou vlastní licenci. V roce 1926 se přestěhoval do Tacomy, kde nastoupil do Washingonské univerzity, kde prodělal důstojnický výcvik. V roce 1935 se přidal k Mariňákům jako pilot a rychle získal reputaci muže, kterému není radno zkřížit cestu. Ačkoli bezesporu patřil mezi nejlepší piloty, na zemi působil spoustu potíží. Pil velké množství alkoholu, miloval hazard a vyzýval téměř všechny v okolí k wrestlingu. Jeho oblíbeným příběhem byla akce, kde byl opravdu nehezky zmlácen, svlečen donaha a přesvědčen k opileckému plavání přes zátoku v San Diegu (nakonec musel být kamarády vyloven z vody). Problémy dělal nadřízeným, se kterými se nebál ani poprat. Jednou prý kvůli dívce udeřil důstojníka do obličeje, ačkoli byl v té době ženatý a dotyčná dívka rozhodně nebyla jeho manželka.

Ačkoli spousta historek o jeho osobě zní vtipně, hlavním problémem bylo to, že Boyingotn byl v srdci bojovník, který byl prakticky bez boje. Nakonec přišel téměř o všechen svůj majetek, pil příliš mnoho alkoholu a štval ty nesprávné lidi. Budoucnost pro něj nevypadala zrovna růžově.

Když se ovšem přiblížila válka, dočkal se Gregory Boyington toho, po čem toužil od doby, co se přihlásil na vojenskou univerzitu.

V srpnu roku 1942 (čtyři měsíce před Pearl Harborem) rezignoval na svůj post u Mariňáků, aby mohl získat pozici v nově vznikající dobrovolnické jednotce, která je dnes známá jako Létající Tygři. Tato jednotka pilotů a mechaniků měla za úkol pomáhat čínské národní armádě v boji proti japonským invazním jednotkám. Na podzim téhož roku se tedy Boyington a ostatní piloti nalodili na transportní lodě v San Francisku a vyrazili do města Rangoon pod různými záminkami (Boyinton sám měl být komerčním pilotem místní přepravní společnosti). Když dorazili do Barmy, okamžitě se zapojili do místních vzdušných bojů.

Tygři létali s letouny P-40 Warhawk, jejichž "nosní" část byla pomalována známou žraločí tlamou. Warhawk nebyl tak obratný jako japonský A6M Zero, ale díky své váze byl ve střemhlavém letu rychlejší, měl lepší výzbroj, pancéřovaný kokpit a samosvornou palivovou nádrž. Japonští piloti ale měli oproti Američanům jednu obrovskou výhodu a tou byly bojové zkušenosti. Boyington sám několikrát napsal, že japonští piloti patřili mezi špičku a pokud člověk udělal jedinou chybu, okamžitě ji využili.

V zimě 1941-42 Boyington bojoval celkem pravidelně proti nejtvrdším pilotům na světě a každé setkání byl schopen přežít. Během svých prvních měsíců si připsal celkem dva sestřely (v jeho autobiografické knize později psal, že sestřelů bylo šest).

Tak jako tak, Gregory Boyington za dne terorizoval Japonci zamořené nebe, v noci se ukrýval před bombardováním a zbytek času se mu dařilo štvát všechny v okolí. V té době také potkal sultána malayského státu Johor a údajně spal s několika jeho ženami. Několikrát se dostal do rvačky, spal s ženou svého nadřízeného a několikrát byl za své skutky pokárán.

Boyington ale nakonec přešlápl čáru příliš a v roce 1943 byl prakticky vyhozen z Létajících Tygrů. Naštěstí pro něj byla Amerika zrovna ve válce, takže byl prakticky okamžitě rekrutován a získal hodnost poručíka u mariňácké letky VMF-122.

Během prvních tréninkových letů Boyingtonův letoun selhal, Gregory ztratil kontrolu a tvrdě narazil na asfalt. Náraz mu roztříštil nohu na několika místech a dokonce hrozilo, že by mohl o končetinu přijít. Doktoři Boyingtonovi v první chvíli dokonce oznámili, že s největší pravděpodobností již nebude moci chodit.

V srpnu roku 1943 zase seděl v kokpitu letadla...

V té době byla válka v plném proudu a Amerika bojovala proti Japonsku napříč celým Pacifikem. Během lítých bojů bylo mnoho mariňáckých leteckých jednotek zdecimováno a roztříštěno. Boyington sám se vracel po zranění a úkol který dostal, byl docela jednoduchý. Měl poskládat volné muže a letecké vybavení, které bylo k dispozici do jedné koherentní jednotky.

Tato jednotka, původně označována jako VMF-214, a později jako letka "Černých ovcí" (Black Sheep Squadron) se postupem času stala nejznámější mariňáckou letkou historie.

Zpočátku ji tvořilo jen 26 pilotů, mezi kterými byste našli několik příslušníků kanadských leteckých sil, jednoho policejního důstojníka z Los Angeles a několik řadových pilotů maríny, z nichž pár už mělo několik nepřátelských sestřelů za sebou. K dispozici měli legendární letouny Vought F4U Corsair, které měly mezi letci skvělou reputaci. Boyington ve svých 30 letech byl v jednotce zdaleka nejstarší a díky tomu dostává přezdívku "Gramps" a "Pappy". První let jeho jednotky proběhl 14. září roku 1943, kdy jeho letka eskortovala střemhlavé bombardéry při útoku na japonské pozemní cíle. O pouhé dva dny později dosáhl Pappy něčeho, co se poštěstilo jen minimu letců na světě: stal se takzvaným esem v jednom dni, což znamená, že za jednu misi získal celkem pět nepřátelských sestřelů.

VMF-214 pokračovala v útocích na japonské základny v rámci kampaně v okolí ostrova Bougainville, která byla zase součástí bitvy o Šalamounovy ostrovy. 17. listopadu roku 1943 25 Corsairů sestřelilo celkem 20 japonských Zer, a to bez jakékoli ztráty. Další akce byla neméně působivá. Pappy vedl svou leteckou skupinu, když obdržel rádiovou zprávu z japonského letounu. Zpráva byla v angličtině, Japonec předstíral, že volá z americké lodě a požadoval přesnou lokaci Boyingtonových stíhačů. Pappy na tento trik neskočil a nahlásil svou přesnou lokaci s tím, že letovou výšku udal o několik stovek metrů níže. Když se japonská letka ukázala na přepadení, letadla Mariňáků zaútočila se sluncem za zády a během několika minut bylo sestřeleno dobrých dvanáct nepřátelských letounů.

Během 84 dnů bojů nad Šalamounovými ostrovy Pappy a piloti jeho letky čelili neustálé početní převaze, bojovali v nepřátelském vzdušném prostoru a napadali silně chráněné lodě a pozemní cíle. Jejich úkolem bylo zabránit Japoncům v zásobování svých předsunutých základen. Během těchto tří měsíců VMF-214 dosáhla neuvěřitelných 197 zničených a poškozených nepřátelských letounů a dvanácti zničených lodí, transportů a pozemních cílů. Boyington sám sestřelil 22 letounů a pokud by se započítaly sestřely i z doby, kdy působil u Létajících Tygrů, stačily by jeho záznamy na post nejlepšího pilota v americké historii.

Boyingtonovi se ovšem této pocty nikdy nedostalo a v lednu roku 1944 se k němu štěstí obrátilo zády. Jeho letoun se během akce dostal do problémů, všude v okolí byli nepřátelští stíhači a kolem jeho letounu neustále svištěly kulky z kulometů a kanónů japonských Zer. Sice se mu podařilo sestřelit tři nepřátele, přišel ovšem o svého parťáka a nakonec byl sestřelen. Boyington byl během akce zraněn na hlavě, rameni a noze. Posmrtně mu byl udělen Námořní kříž a Medaile cti za mimořádné hrdinství pod nepřátelskou palbou a psaly o něm noviny prakticky po celé Americe.

Až na to, že Pappy Boyington nebyl mrtvý... 

Boyington ve skutečnosti přežil pád do vody a byl zajat námořníky z japonské ponorky. Boyington pak o 13 dní později přežil i zničení ponorky, ale stejně nakonec skončil v zajateckém táboře. Zde byl vyslýchán, mlácen, neustále přesunován a nakonec skončil s dalšími šesti vězni v cele, která byla velikostně vhodná tak pro jednoho člověka. V táboře ztratil Boyington přes 35 kg své váhy.

Tábor byl osvobozen po několika dlouhých a krutých měsících a Pappy mohl konečně osobně obdržet medaile, které získal po své "smrti". Dokonce se ještě před koncem války dostal zpět do letadla a sestřelil další dvě Zera. Po válce se zúčasnil oslav a průvodu na oslavu konce války v New Yorku, napsal bestseller o svém životě, několikrát se oženil a pozdní část svého života strávil jako rozhodčí wrestlingových zápasů. Letiště v jeho městě bylo pojmenováno po něm a ve Washingtonské univerzitě můžete najít jeho pomník. Dokonce udělali i televizní seriál podle jeho memoárů.

Pappy Boyington nakonec bojoval dobrých dvacet let s rakovinou, které podlehl v roce 1988 ve věku 75 let. Byl pochován na hřbitově v Arlingtonu.

Čest jeho památce.