ZPRAVODAJ

Útěk ze školy

Náš příběh se začal odehrávat v červnu roku 1965 ve Nuku´alufě, hlavním městě souostroví Tonga. Místní katolická internátní škola pro chlapce byla navštěvována dětmi z celého souostroví a panoval v ní velmi přísný režim. Šest chovanců se nakonec rozhodlo, že toho už mají dost. Šestnáctiletý Stephen (Sione) Fataua, patnáctiletý Mano Totau a jejich čtyři mladší kamarádi Luke, Fatai, Tevita a Kolo se prostě jednoho rána vykradli ze školy a „vypůjčili“ si rybářský člun, ve kterém plánovali vyrazit za dobrodružstvím. Pravděpodobně s cílem doplout na nějaký jiný ostrov.

Ve člunu měli jen dva pytle banánů, několik kokosů a plynový vařič. Nevzali si kompas ani mapu, takže jejich plavba rozhodně nemohla dopadnout dobře. Nejprve však šlo všechno skvěle, moře bylo klidné a obloha jasná. Během první noci ale chlapci udělali fatální chybu, která rozhodla o jejich dalším osudu: usnuli. Během jejich spánku se totiž rychle změnilo počasí a došlo k bouři. Než si probuzení chlapci uvědomili nebezpečí, tak už bylo pozdě na to cokoliv podniknout. Neovladatelný člun byl hnán větrem a vlnami do neznáma. Po osmi dnech se před vyčerpanými a dehydratovanými chlapci jako zázrakem objevil malý ostrov, na kterém se jim povedlo přistát.

Trosečníci 

Chlapci měli obrovské štěstí, že se jim vůbec podařilo na ostrůvek jménem Ata narazit a přistát na něm. Tento ostrůvek (spíše kus skály pokrytý palmovým hájem) má totiž jen 1,5 km² a nachází se v jinak poměrně pusté části Pacifiku. V minulosti na něm byla domorodá vesnice, která ale byla v devatenáctém století opuštěna.

Novopečení trosečníci si velmi rychle uvědomili v jak zoufalém jsou postavení. Na ostrově totiž nebyla pitná voda a nevedly kolem něj žádné významné lodní trasy. I přes to ale chlapci dokázali zachovat chladnou hlavu. Využili nedávného deště a sesbírali z listů palem vodu do skořápek kokosů, které našli na ostrově. Velkou vzpruhou se pro ně stal i oheň, který rozdělal nejstarší Stephen pomocí dvou klacíků. Ten se také spolu s patnáctiletým Manem ujal vedení chlapců.

Chlapci se dokázali velmi rychle naučit spolupracovat. Sbírali dříví, vodu a kokosy. Kromě toho neustále udržovali na pláži oheň. Každý den pak zakončili hrou na primitivní kytaru vyrobenou z kokosů a modlitbou. Mimoto si rychle osvojili i velmi účinnou metodu řešení různých sporů: vždy, když se mezi některými dvěma hochy začalo schylovat k hádce, tak ostatní zasáhli a poslali oba viníky na opačné konce ostrova. Po určité době je zavolali zpátky a vše v klidu prodiskutovali. Díky tomu se nenaplnily temné vize Williama Goldinga z jeho knihy Pán much. V této knize autor nastiňuje velmi podobnou situaci, chlapci však nejsou schopni spolupracovat, a nakonec kvůli vzájemné nenávisti dokonce zapálí celý ostrov.

15 měsíců na ostrově

Na ostrově ale chlapci zažili i krušné časy. Během období sucha jim totiž došla voda a oni zůstali odkázáni na krev z ulovených ptáků. I v této situaci si ale dokázali zachovat víru a modlili se za každého zabitého ptáka. Zdaleka nejhorší chvíle ale přišly po tom, co Stephen spadl z útesu a zlomil si nohu. Ostatním se naštěstí povedlo vytáhnout ho zpět nahoru a ošetřit mu nohu pomocí větví a listí.

Jejich celková situace se zlepšila, až když po nějaké době objevili pozůstatky domorodé vesnice, ve které našli taro (rostlina s jedlou hlízou) a kuřata. Celou dobu také udržovali oheň, což se jim nakonec vyplatilo. 6. října 1966 ho spatřila loď australského kapitána Petera Warnera, který nařídil podrobnější průzkum ostrova. Nalezl tam šest špinavých, ale zdravých chlapců, které se rozhodl dopravit domů.

Z ostrova do vězení

Po 16 měsících se tak mladí trosečníci vrátili na ostrov Tonga. Pokud byste ale čekali srdceryvné přivítání, tak se mýlíte. Ihned po příjezdu byli všichni chlapci zatčeni a uvězněni za krádež lodi. Naštěstí si je ale oblíbil kapitán Warner, který jejich dluh splatil. Chlapci se tak mohli vrátit ke svým rodičům a australský kapitán se po odvysílání televizní reportáže stal tonžským národním hrdinou. Byl dokonce pozván na audienci k tonžskému králi, při které mu bylo uděleno právo na lov humrů v tonžských vodách.

Peter Warner nakonec založil prosperující rybářskou společnost, jejímiž zaměstnanci se stali i všichni trosečníci z ostrova Ata. Jejich příběh nám dodnes ukazuje, že díky spolupráci a vzájemné důvěře můžeme dokázat i jinak nemožné.