ZPRAVODAJ

Při pokusu využít převahy, kterou mělo britské královské loďstvo v První světové válce, John „Jackie“ Fisher vytvořil invazní plán, jak vylodit britské jednotky v Pomořansku, což by přímo ohrozilo Berlín a donutilo Němce stáhnout jednotky ze západní fronty. K podpoře tohoto vylodění autorizoval Fisher vytvoření konceptu „lehkých křižníků“, které by byly schopny operovat v mělkých vodách, ale zároveň by měly dostatečnou palebnou sílu pro podporu jednotek na břehu.  HMS Courageous a HMS Glorious měly nést celkem čtyři děla o průměru 381 mm ve dvou dvouhlavňových věžích a třetí, HMS Furious měla nést dvě děla o ráži 457 mm.

Jak už víme, žádné takové vylodění se neuskutečnilo a Couragous i Glorious byly do námořnictva zařazeny jako bitevní křižníky. Po válce nechalo námořnictvo odstranit kanóny a všechny tři lodě byly předělány na menší letadlové lodě, což po válce umožňovala Washingtonská námořní smlouva. Všechny tři lodě sloužily i za Druhé světové války, ale jen Furious se dožila jejího konce.

Pozadí stavby

Konverze bitevních křižníků zanechaly v britské rezervě čtyři dvouhlavňové věže, které se díky Washingtonské smlouvě nedaly použít. Protože jsou tyto věže jedny z nejdražších a nejtěžších částí při stavbách bitevních lodí, byly udržovány v perfektním stavu pro budoucí využití.

První bitevní lodě Královského námořnictva, po námořní smlouvě v Londýně, byly třídy King George V, které se ctí sloužily ve všech oceánech v Druhé světové válce. Jejich nástupcem měla být třída Lion, která by představovala naprostý vrchol britských bitevních lodí. Každá ze šesti lodí této třídy měla mít výtlak 43.000 tun, celkem devět 406 mm kanónů a pancíř silnější než nejmodernější americké bitevní lodě třídy Iowa. Vývoj války ovšem určil, že přednost ve stavbě mají mít menší plavidla a letadlové lodě, takže žádná z lodí nebyla rozestavěna. Naštěstí byly čtyři věže stále k dispozici, což vyústilo v dokončení poslední bitevní lodě na světe: HMS Vanguard.

Poslední velikán

Zamýšlená pro službu v Pacifiku, měla Vanguard dostatečnou rychlost a palebnou sílu, aby byla schopná zlikvidovat japonské bitevní křižníky typu Kongo. Design prošel několika evolucemi, loď byla upravována dle zkušeností z války. V roce 1946 byla jako poslední bitevní loď na světe vypuštěna na vodu. S výtlakem 44.000 tun a rychlostí 30 uzlů, byla Vanguard největší bitevní loď, která kdy byla vypuštěna britským Královským námořnictvem. Mezinárodně byla překonaná pouze třídou Yamato a Iowa, ačkoli několik dalších protějšků neslo silnější výzbroj. Kvůli slabší výzbroji by pravděpodobně měla problémy s japonskou dvojicí superlodí Yamato a Musashi.

Po válce bylo minimum příležitostí pro lodě tohoto typu, ovšem Vanguard plnila významnou ceremoniální roli. V roce 1947 loď převezla krále George VI., královnu Alžbětu a mladou princeznu Alžbětu na oficiální návštěvu jižní Afriky. Loď byla součástí přehlídky flotily při příležitosti korunovace Alžběty II. v roce 1953. Zbytek kariéry strávila loď ve službě domovské a středozemní flotile. Do rezervy byla zařazena v roce 1956.

Zachovat/nezachovat?

Britské Královské námořnictvo ukázalo své nadšení ohledně zachování lodí jako v Americe jen výjimečně. Několik proslulých lodí jako byly: HMS Warspite, HMS Rodney a HMS Queen Elizabeth se nedočkalo slitování a po Druhé světové válce byly prodány do šrotu. Stejný osud potkal v roce 1958 i čtyři lodě třídy King George V, což zanechalo Vanguard jako poslední bitevní loď Velké Británie. Několik nepříliš vážných petic ohledně jejího zachování bylo zamítnuto, možná i díky nepříliš slavné kariéře a loď byla v roce 1960 rozebrána.

Kdyby byla dostavěna včas, tzn. během Druhé světové války, plnila by svou roli pravděpodobně velmi dobře. Bezpochyby to ale byla konstrukčně nádherná loď hodná služby královské rodině.