Versaillská smlouva, která byla ustanovená na konci První světové války, drasticky limitovala velikost poválečného německého loďstva (Kriegsmarine) tím, že zakazovala vlastnění jakékoli bitevní lodi typu dreadnought. Němci si ovšem mohli nechat a nahrazovat starší typy tzv. pre-dreadnoughty, které ovšem nesměly přesáhnout 10.000 tun výtlaku, což v ostatních světových loďstvech odpovídalo zhruba těžkému křižníku.
Po přezkoumání tohoto problému, přišli němečtí konstruktéři s novátorským řešením a tím byly „kapesní bitevní lodě“. Tato plavidla o relativně malém výtlaku (zhruba 12.000 tun) s poměrně silnou výzbrojí (dvě věže s třemi 280mm kanóny) dokázaly předstihnout a přemoci velké množství nepřátelských lodí. Jejich úkolem mělo být napadání konvojů a rozhodně se nikdy neměly dostat do přímého boje s nepřátelskými plavidly.
Takto designované, byly kapesní bitevní lodě poměrně efektivní. Co se týče ohrožení jejich existence, britské královské loďstvo v době jejich konstrukce disponovalo čtyřmi bitevními křižníky, které by potenciálně neměly problém s dohnáním a likvidací německých protějšků. O něco později Francouzi dostavili dvě rychlé bitevní lodě Dunkerque a Strasbourg, které by pro kapesní bitevní lodě také znamenaly zkázu.
Doba se ovšem posunula a v roce 1933 se nacistické vedení Německa rozhodlo k přezbrojení na moři i souši. Kriegsmarine si uvědomila, že konstrukce dalších kapesních lodí nemá smysl a přišel čas na vytvoření nové a potenciálně daleko silnější třídy lodí. Díky nové Anglo-Německé námořní smlouvě jim byla stavba umožněna a byly položeny základy pro dvě sesterské lodě Gneisenau a Scharnhorst.