ZPRAVODAJ

Třída Scharnhorst prakticky dodržela limity, které ustanovila Washingtonská smlouva. Její výtlak byl 31.000 tun a nesla celkem devět 280mm kanónů. Maximální rychlost byla 32 uzlů. Jako většina německých lodí, i třída Scharnhorst měla na svou velikost nedostatečnou výzbroj. Ačkoli měly 280mm kanóny slušnou rychlost střelby, jejich průraznost nebyla na ohrožení nepřátelských bitevních lodí dostatečná. Byly plány na výměnu děl za duální věže o ráži 381 mm, ale na ty v průběhu války nikdy nedošlo.

Scharnhorst byl zařazen do služby v lednu roku 1939. Už na jedné z prvních akcí proti nepřátelským konvojům potopil obchodní křižník HMS Rawalpindi. V roce 1940 byly obě sesterské lodě přiděleny na krytí německého vylodění v Norsku. 9. dubna se dostaly do křížku s bitevním křižníkem Renown, který i navzdory německé přesile z přestřelky unikl a stihl poškodit bitevní loď Gneisenau.

O dva měsíce později, stále během operace u Norska, britská letadlová loď HMS Glorious díky navigační chybě narazila na obě bitevní lodě. Němci během krátké doby Glorious zlikvidovali. Scharnhorst byl zasažen torpédem z britského doprovodného torpédoborce a musel podstoupit opravy. V

Kriegsmarine plánovala na květen roku 1941 masivní námořní operaci. Scharnhorst a Gneisenau měly vyplout z přístavu Brest a odlákat britské loďstvo na jih, zatímco nová bitevní loď Bismarck s doprovodem v podobě těžkého křižníku Prinz Eugen měla zamířit do Atlantiku, kde by páchala spoušť na spojeneckých konvojích.

Útoky RAF na Brestský přístav znemožnily vyplutí obou lodí, takže Bismarck musel vyplout do Atlantiku bez diverzní akce. Jak dopadl, většina z Vás již jistě ví. Po pronásledování byl ochromen torpédem a následně potopen Královskou flotilou.

Scharnhorst kotvil v Brestu až do konce roku 1941, ale neustálé útoky RAF donutily Němce podniknout jisté kroky, které vyústily v proslulou plavbu, kdy Scharnhorst, Gneisenau, Prinz Eugen a šest torpédoborců proniklo, k ostudě britské admirality a RAF, skrze kanál La Manche směrem na sever do Kielu.

Scharnhorst zůstal v Kielu skoro celý rok 1942. V roce 1943 se přesunul již bez Gneisenau (která byla bombardována a už nikdy nevyplula) a s Prinzem Eugenem do Norska, kde ohrožoval britské konvoje do Ruska. O Vánocích 1943 se Scharnhorst vypravil na svou poslední cestu, kde se pokusil dostihnout nepřátelský konvoj. Britové ovšem ovšem věděli o jeho pohybu, takže vyslali skupinu lodí k pronásledování.

26. prosince v 10 hodin ráno se tři těžké křižníky utkaly v boji se Scharnhorstem, který vyústil v poškození na obou stranách. Ve 4:30 odpoledne se k boji přidala i bitevní loď třídy King George V, která německou loď převyšovala v palebné síle a měla výhodu i v lepším radaru. Během následující přestřelky Scharnhorst vydržel několik přímých zásahů, dokud jeden zásah nesnížil jeho rychlost. Následný boj byl už jen formalitou… Britské křižníky a torpédoborce se přiblížily na dosah torpéd a několik zásahů poslalo hrdou německou loď ke dnu. Pouhých 36 mužů z celkové posádky 1968 se zachránilo.

Scharnhorst byla jedna z nejproslulejších bitevních lodí na celém světě, ale její celkový strategický dopad byl minimální. Kriegsmarine nikdy neohrožovalo kontrolu Britů nad severním Atlantikem a německá povrchová flotila nikdy nedokázala silou konkurovat smrtící síle německých ponorek. Je ovšem otázka, jak účinné by bylo německé hladinové loďstvo, kdyby bylo shromážděno a použito agresivněji? Odpověď by byla pouhou spekulací.

Provedení operace

Operace Mincemeat byla schválena a naplánovaná na duben. Zbývalo již jen vytvořit ony přísně tajné dokumenty, které měly skončit v německých rukou. Byly proto napsány další dva falešné dopisy. Jeden byl určen pro britského velitele v Africe a informoval ho o definitivním výběru Řecka za cíl invaze. V dopise také byla popsána zastírací operace poblíž Sicílie. Druhý dopis už měl především jen dodat na autentičnosti: Martinův nadřízený ho v něm popisoval jako odborníka na vyloďovací operace. Součástí poněkud osobního dopisu byl ale i vtip o sardinkách, což mělo přesvědčit paranoidní Němce o tom, že se chystá nějaká akce na Sardinii. Brzy ráno 30. dubna pak byla operace zahájena tím, že ponorka HMS Seraph vypustila „Martinovu“ mrtvolu u španělského pobřeží. Mrtvola byla navlečená do důstojnické uniformy a k ruce měla připoutanou koženou tašku s dokumenty. Pro vypuštění bylo vybráno pobřeží u města Huelva, které leží západně od Gibraltaru. Tato oblast byla vybrána kvůli silnému přílivu a přítomnosti německého konzula a schopného britského konzula. 

Naprostý úspěch operace

Jen několik hodin po vypuštění byla mrtvola nalezena místním rybářem a předána španělské armádě, která ji identifikovala jako tělo britského důstojníka. Prvního května byla za přítomnosti britského konzula provedena pitva, jejímž závěrem byla smrt utopením. Další den pak bylo tělo s vojenskými poctami pohřbeno pod jménem William Martin. Mezitím proběhlo mezi britským konzulem a Londýnem několik depeší, které však byly schválně poslány v kódech, o kterých Britové věděli, že je Němci již prolomili. V jedné z depeší instruovala vláda konzula (který ve skutečnosti o všem věděl), aby dokumenty získal za každou cenu. To vedlo velitele Abwehru (německé vojenské rozvědky) admirála Wilhelma Canarise k tomu, aby osobně donutil Španěly k poskytnutí fotokopií dopisů. Ironií osudu je, že sám Canaris byl tajný antinacista a později byl odhalen a popraven. Britové pokračovali v předstírání, i když už se dokumenty dostaly kam měly, takže ještě v červnu se v novinách The Times objevilo jméno William Martin v seznamu padlých námořníků. Samotné nacistické vedení se nechalo nachytat a výsledkem operace bylo to, že sedm německých divizí bylo přesunuto do Řecka a deset na Balkán a obrana Sardinie byla dvakrát zesílena. Tím byla cesta na Sicílii a později do Itálie volná a operace Mincemeat vstoupila do historie jako jedna z nejúspěšnějších tajných operací.