Dnešní článek o tvrďákovi zahájíme trochu netradičně předmluvou o zbrani, s níž náš dnešní hrdina dosáhl nevídaných skutků:
Každý z nás, kdo se nějakým způsobem zajímá o výzbroj ve Druhé světové válce, dozajista někdy minimálně slyšel o britské protitankové zbrani PIAT. Jde o těžkou, nemotornou, příliš komplikovanou protitankovou zbraň, která měla zdatnou konkurenci v americké bazuce a německém Panzerchrecku. PIAT narozdíl od konkurentů neměl raketově poháněný projektil a na cca 90 m sotva probil 75 mm pancíře. Problémem bylo i to, že k odpálení bylo třeba dvou prstů a spoušť se musela držet dobrou vteřinu a půl pro aktivaci. Abychom taky nezapomněli, "střela" do PIATU sama o sobě vážila cca 5,5 kg...
I přes tyto všechny nevýhody, v září roku 1944 dokázal velitel britského pěchotního praporu, Robert Henry Cain, zničit PIATEM čtyři tanky Tiger, dva Panzer IV a několik samohybných děl v průběhu pouhých pěti dní. A zvládl to prakticky hluchý kvůli protrženým bubínkům a se dvěma kulkami ráže 7,92 mm v břiše.
Robert Henry Cain se narodil druhého ledna roku 1909 v Šanghaji a byl vychováván na malém ostrově Man, který leží kousek od pobřeží Anglie. V roce 1928 se přidal do armády, kde odsloužil dva roky a poté se přidal do rezerv. V roce 1940 byl znovu povolán do služby a už v roce 1942 velel druhému praporu Jižního staffordshirského regimentu, který byl součástí elitní První výsadkové divize, která byla známá pod názvem "Rudí ďáblové". V roce 1943 byl povýšen na majora a zúčastnil se známého paragánského výsadku na Sicílii a následně bojoval v Itálii.
Samozřejmě, vyskočit z letadla uprostřed nepřátelského flaku do nepřátelského území není zrovna malý čin, ale Cain svou reputaci válečného hrdiny získal až v září roku 1944, kdy tehdy 35letý major vedl svůj prapor do boje během operace Market Garden. Market Garden byl ambiciózní spojenecký plán, při kterém byli paragáni shazováni do Nizozemska, kde měli obsadit několik kriticky důležitých mostů vedoucích přes řeku Rýn do Německa. Úspěch by válku urychlil o šest měsíců a veškeré informace, které měli Spojenci k dispozici, ukazovaly, že obrana v regionu se skládá ze starců se starými opakovacími puškami...
Bohužel pro Caina i Rudé ďábly, špionáž nezjistila to, že kompletní druhá a devátá Panzer divize SS byla rozmístěna v Nizozemsku k odpočinku, doplnění paliva i munice.
Major Cain nepřistál s první vlnou britských paragánů, ale nebylo to kvůli tomu, že by nechtěl. Ve skutečnosti se akce měl zúčastnit, ale místo toho se kluzák nesoucí jeho osobu a jeho muže 30 vteřin po vzletu odpojil od letadla a následně se "rozbil" na polích jižní Anglie. Naštěstí nedošlo k žádným zraněním, muži se prý po nárazu rozesmáli díky pilotovi, který událost komentoval nějak takto: "K*rva, tohle se mi stalo už během Dne D!!!".
Den po tomto nezdaru se Cain dostal do dalšího kluzáku a znovu vzlétl, tentokrát ovšem přistál prakticky uprostřed mezi dvěma SS Panzer divizemi. Téměř okamžitě poté, co z kluzáku vylezl, začal shromažďovat svůj prapor a začal se přesunovat směrem k městu Arnhem, kde se měl setkat s ostatními Brity.
Tak daleko se ovšem nedostali... Kolem 4:30 ráno, 18. září se Cain a jeho druhý prapor setkal s Druhou SS divizí vně města, kousek od staré nemocnice. Cain i jeho Ďáblové bojovali statečně, ale jednou z nevýhod parašutistů byla jejich výbava, se kterou skákali z letadla. Proti Tigerům měli k dispozici jen pušky nebo Breny. Prvních pár hodin jeho boje o Arnhem strávil Cain tak, že přebíhal z budovy do budovy, vyhýbal se kulkám, palbě artilérie a tanků, zatímco hledal u mrtvých jakékoli náboje do PIATU.
Situace byla opravdu špatná a v 11:30 ráno, po sedmi hodinách boje proti dvěma elitním jednotkám nacistického Německa byli Briti bez munice, obklíčení a bez šance na posily. Jediné, co mohli udělat, bylo ustoupit a pokusit se spojit s ostatními spojeneckými jednotkami, které přežily shoz.
Cain a jeho muži se dokázali přeskupit s jedenáctým praporem, ale situace byla stále velmi vážná. Němci naprosto přesně věděli, kde Briti jsou a připravovali protiútok. Cain dokonce ze zoufalství zahájil bajonetový útok na německé obranné pozice v místním lese Den Brink, ale po dobití pozic jen zjistil, že místní pozice není vůbec ideální k zakopání. Navíc, Němci zahájili přesnou palbu z minometů na jejich pozice, takže Briti museli opět ustoupit. Poslední možnost, co jim zbyla, bylo zakopat se kolem živých plotů a čekat, co se bude dít.
Takže situace vypadala asi takhle: Je ráno dne 20. září roku 1944. Major Robert Henry Cain šel do boje se svým praporem, který čítal přibližně tisíc mužů. Nepřátelská palba zredukovala jeho sílu na pouhých 100 mužů. Měli přibližně dvanáct hodin na to, připravit si obranný perimetr a jediné zbraně, které měli k dispozici, byly pušky, několik Brenů a pár PIATů, které jsme řešili v úvodním odstavci, a pár protitankových kanonů, které původně patřily 11. praporu. Munice měli málo, většina z mužů byla zraněná a posily nebyly v dohledu. Napadeni měli být letectvem, těžkými tanky a mechanizovanou pěchotou, která nejenže měla početní převahu, ale také patřila k elitním útvarům Wehrmachtu.
Nevypadalo to dobře.
Robert Cain se ale nevzdal...
Cain možná byl velitel praporu, důstojník a gentleman, ale když se přiblížily německé tanky k jeho perimetru, popadl PIAT a rozséval smrt všude, kde se ukázal. Dva tanky Tiger I se valily po ulici směrem ke Cainovi. Ten se schoval pod blízké trosky a čekal, dokud se tanky nepřiblíží na nějakých PATNÁCT metrů. Poté vykoukl a odpálil projektil. Bohužel, PIAT neměl dostatečnou penetraci, takže Tiger zásah přestál bez úhony. Tank také okamžitě otočil svůj kanon a doslova rozstřelil dům, který stál za Cainem a prohnal dvě kulky skrze jeho tělo. Cain se nejprve vyhnul padajícímu komínu, zaběhl za místní kůlnu, znovu nabil zbraň a poslal projektil skrze měkkou spodní část tanku, čímž ho vyřadil z provozu, odtrhl mu jeden pás a zapálil ho. Když posádka tanku vylézala z průlezů tanku, Cain vytáhl svůj revolver a postřílel ji.
Pak ovšem palbu zahájil druhý Tiger.
Cain znovu zaběhl za kůlnu, nabil, vykoukl a opět vystřelil ze svého PIATU. Tentokrát se ovšem zbraň zasekla, což je za normální situace celkem problém, ale ještě větší je to problém, pokud pálíte vysoce explozivní střelivo s časovačem...
PIAT explodoval ve zbrani a poslal Caina letíc pozpátku, přičemž ho oslepil. Místo toho, aby se odplazil pryč, Cain dle jeho slov řval velmi barvitým jazykem na nepřátelský Tiger tak dlouho, dokud ho jeden z blízkých protitankových kanonů nezničil.
Zraněný, oslepený a postřelený Cain byl odtažen do polní nemocnice, kde o třicet minut později znovu nabyl zraku. Samozřejmě ignoroval místní lékaře a ihned potom, co začal vidět normálně, vyběhl zpět ke svým mužům a začal likvidovat další tanky. SÁM dokázal zničit či poškodit další tři tanky, ale exploze střeliva z tanků a jeho PIATU protrhly Cainovi oba bubínky. Jak to vyřešil? Prostě do obou uší vrazil obvazy, aby zastavil krvácení a pokračoval ve svém běsnění.
Cain pálil ze svého PIATU tak dlouho, dokud nedošla munice v celém praporu. Poté si sedl k místnímu šestilibernímu protitankovému dělu, zlikvidoval dalšího Tigera a pokračoval v palbě, dokud se zbraň nezasekla. To ho ovšem nezastavilo... Popadl dvoupalcový minomet a používal ho z extrémně malé vzdálenosti jako malou bazuku.
Po pěti dnech neustálých bojů, Robert Henry Cain, který pro připomenutí VELEL svému praporu, osobně zlikvidoval šest tanků (z nichž čtyři byly Tigery) a několik samohybných děl typu StuG III. Když dostal rozkaz ustoupit, našel si někde zrcadlo a břitvu a oholil si tvář, aby vypadal jako pravý britský důstojník ve výkonu služby. Byl posledním ze svého praporu, který nastoupil na loď a překročil řeku poté, co se ujistil, že všichni jeho muži zdárně ustoupili. Po překročení Rýna byl jeho zjev okomentován slovy: "Tady je alespoň jeden důstojník, který je oholený."
Robert Henry Cain obdržel Viktoriin kříž v prosinci roku 1944, ale tím pro něj válka neskončila. Později byl vypraven do Norska, které pomohl osvobodit. Po válce pracoval pro firmu Shell Oil a byl zvolen do nigerijské Sněmovny reprezentantů. Jeho tvář byla v roce 1981 zvěčněna na poštovních známkách ostrova Man. Zemřel na následky rakoviny v roce 1974.
ČEST JEHO PAMÁTCE!
