ZPRAVODAJ

Během padesátých let minulého století nová éra atomu a atomových zbraní donutila americké námořnictvo poohlédnout se po alternativních prostředcích pro využití námořních letadel. Jedno z navrhovaných schémat byla AN-1, nukleární ponorka, co měla být schopná vypustit až osm proudových letadel do osmi minut.

Ačkoli AN-1 ve skutečnosti nikdy nebyla vybudována, samotný její koncept rozhodně stojí za shlédnutí.

Ohromná síla nukleárních zbraní použitých proti bojovým lodím, byla prokázána v roce 1946 během testů na atolu Bikini. Výsledky byly natolik "šokující", že se americké námořnictvo okamžitě zaměřilo na vývoj nových způsobů, jak vypouštět letouny. Jedna z možností byla udělat letouny obojživelné a schopné startovat přímo z moře, což vyústilo v projekt letounu Convair XF2Y Sea Dart, který bohužel kvůli četným problémům selhal. Druhou zajímavou alternativou byla myšlenka podmořských letadlových lodí...

Projekt byl pojmenován AN-1 a jeho koncept počítal s využitím silně modifikované ponorkové třídy Halibut. Třída Halibut byla kvůli schopnosti nosit nukleární střely s plochou dráhou letu typu Regulus podstatně větší, než jiné třídy tehdejších amerických ponorek. Halibuty nesly uvnitř trupu celkem 5 raket Regulus, které byly přibližně stejně velké jako malý proudový letoun. 

AN-1 by na poměry tehdejších ponorek byla opravdu velká, délka by činila přes 150 metrů a šířka by byla kolem 13 metrů. Rychlost by byla kolem 16 uzlů a díky jadernému reaktoru o výkonu 15 000 koní by byla schopná plout na jakékoli místo na Zemi. Ve výzbroji by bylo šest torpédometů v přední části ponorky a dva v zadní části.

Hlavní palebnou sílu by ovšem ve skutečnosti tvořilo celkem osm proudových letounů, které by startovaly vertikálně. Tyto letouny měl vytvořit Boeing a k jejich vypouštění měla sloužit startovací rampa, která se měla při vynoření ponorky vysunout. Letadlo by se do vzduchu dostalo pomocí tří raketových motorů, z nichž by dva po startu odpadly a byly použity znovu. Maximální rychlost letadla byla plánována na Mach 3.

Samostatnou kapitolou pak mělo být přistávání zpět na ponorku, kdy letoun měl opět vertikálně přistát, což experimenty prokázaly jako proveditelné, ale extrémně náročné řešení. Pilot v podstatě musel přistávat zády k ploše a směr kontrolovat koukáním dozadu.

V padesátých letech se prakticky celá americká vojenská síla upínala k nukleární válce, ve které by AN-1 byla opravdu velmi užitečná. Kromě toho, že by dokázala v případě potřeby vypouštět konvenčně vyzbrojená letadla do míst, kde by to bylo třeba, ponorka se mohla klidně vynořit u pobřeží Číny či Sovětského svazu a vypustit atomem vyzbrojené letouny z nečekaného směru.

Popřípadě by AN-1 mohla sedět u pobřeží Asie či Evropy a tam vypomáhat s obranou před bombardéry nepřítele. 

Celý projekt AN-1 byl technicky na svou dobu velmi napřed. Někteří experti dokonce hovoří o tom, že by se v současné době mohl koncept oprášit a s využitím moderních technologií použít. Funkční by mohl být kupříkladu podmořský nosič dronů, který by potenciálně mohl zastat mnoho funkcí, které dnes zvládají jen tradiční letadlové lodě.

Na světě už se od doby projektu AN-1 proháněly i větší ponorky (kupříkladu ruský Projekt 941 Akula), než byl původní koncept. Je tedy možné, že dříve nebo později nějaká ze současných supervelmocí zkombinuje technologii dronů a ponorek do jednoho smrtícího balíčku.