Tanky jsou už od minulého století primární ofenzivní zbraní všech větších armád na světě. Za posledních 100 let probíhá neustálý závod inženýrů, někteří svými vynálezy vylepšují ochranu tanků a další zase vylepšují protitankové zbraně, aby byly účinnější a smrtonosnější. Dříve se ochrana tanku zlepšovala tak, že se pouze zvyšovala tloušťka pancíře, což zároveň tank zatěžovalo a snižovalo jeho výkon. V dnešní době to není tak prosté... "Primitivní" protitankové zbraně jsou poměrně dostupné zboží i v zemích třetího světa a i přes svou jednoduchost jsou schopné zničit nesrovnatelně dražší a modernější tank, pokud zasáhnou nějaké slabší místo. V poslední době tedy přichází ke slovu aktivní ochrany, jako je kupříkladu ruská ARENA.
Za poslední století se průměrná váha tanků prakticky zčtyřnásobila. Jeden z prvních tanků na světě, "Little Willie" z roku 1915, vážil přibližně 16,5 tuny. Naproti tomu stálice americké výzbroje, M1 Abrams, váží zhruba 70 tun. Většina téhle váhy je v podstatě pancíř, který, ač je stále poměrně účinný v ochraně stroje, si svou daň vybírá ve velikosti, rychlosti a mobilitě. V dlouhodobém měřítku nelze pancíř zvětšovat donekonečna.
V sedmdesátých letech minulého století získaly armády NATO novou generaci velmi účinných protitankových střel. Sovětský svaz, aby dokázal ochránit svou početnější tankovou armádu, začal zkoumat protiopatření. Jeden z výsledků byl koncept aktivního systému ochrany (APS - active protection system).
APS se v podstatě skládá z mnoha senzorů, které jsou rozmístěny po větší části tanku, a které mají sledovat případné rakety a střely ohrožující stroj. Jakmile se protitanková střela přiblíží na kritickou vzdálenost, systém vystřelí mini raketu, která hrozbu zlikviduje. Tyto aktivní systémy jsou lehké, efektivní a stojí o dost méně, než přidávání dalšího pancíře.
