Evakuace Dunkirku je událost ohromného významu, která probíhala od 27. května do 4. června roku 1940, a při které bylo více než 338.000 mužů spojeneckých armád převezeno po moři z obklíčení u města Dunkirk ve Francii. 100.000 z nich bylo evakuováno během operace Dynamo přímo z pláží a zbytek byl odvezen z přístavu a jeho blízkého okolí. Operace se zúčastnilo přibližně 933 lodí, 236 lodí bylo ztraceno dalších 61 bylo vyřazeno.
Bitva o Dunkirk inspiruje nekonečné debaty i desetiletí po svém uskutečnění. Většina považuje Hitlerovo "rozhodnutí" nechat utéci tolik spojeneckých mužů za jeho největší chybu během války, zatímco další tvrdí, že i bez těchto mužů by Spojenci válku tak jako tak vyhráli. Co je bez debat je skutečnost, že Dunkirk ukázal směr, jakým se moderní válka bude dál vyvíjet.
Pouhé tři týdny před Dunkirkem bylo na Západní frontě ticho a klid. Během předchozích osmi měsíců bylo tak málo střetů a vojenské aktivity, že bylo toto období pojmenované jako "phoney war" (falešná válka). Němci seděli na své Siegfriedově linii, zatímco Francouzi seděli na Maginotově linii v situaci, která připomínala prvoválečnou zákopovou válku.
A pak přišel Blitzkrieg... (blesková válka)
Narozdíl od pomalého pochodu pěchoty na široké frontě znamenala německá blesková válka rychlé údery v omezené oblasti za pomocí tanků. Tento útok, kterému velel generál Heinz Guderian, otec celé myšlenky, prorazil skrze spojenecké linie a prakticky je pak vymanévroval. Během pouhých sedmnácti dnů byly armády Francouzů a Britů zahnány do těžké defenzivy a nakonec zatlačeny k Dunkirku, kde byli obklíčeni Nacistickými silami. Tento způsob války byla dramatická změna, zvlášť oproti První světové válce, kde i zdolání několika mil mohlo trvat několik dlouhých dní.
V dnešní době očekáváme od válek podobný přístup, tedy rychlé a rozhodné vítězství. Několik prvních výher v Iráku a Afghánistánu by se dalo přirovnat k Blitzkriegu, ačkoli tam roli hrála spousta dalších faktorů, jako byla technologická převaha jedné strany atd. Každopádně staré časy pomalu se měnící fronty byly u Dunkirku ty tam a boj mezi zeměmi začaly rozhodovat pohyblivé jednotky s podporou letectva.
Guderianovi pancéřové divize ovšem dostaly rozkaz, aby zastavily a čekaly na pěchotu (z obav spojeneckého protiútoku) a tak nepostupovaly k Dunkirku. Stuky ale neúnavně útočily na spojenecké jednotky, které čekaly na svou záchranu.
Bombardováni ze vzduchu vyřadilo hned 27. května přístav z provozu, takže velké lodě na transport vojáků neměly kde zakotvit. Britové se tedy obrátili na majitele malých lodí, aby pomohli odvézt zranitelné jednotky zpět do Anglie. Tato akce by rozhodně nemohla proběhnout bez krytí letectva R.A.F (Royal Air Force), které setřelilo 377 nepřátelských letounů při ztrátě 87 vlastních. V ten den se poprvé ukázala neuvěřitelná zranitelnost Ju-87, když mělo dojít na boj s moderními stíhači.
Meziválečný pokrok v technologiích změnil mnohé, zvlášť umožnil pokrok v letectví. Blitzkrieg například využíval spíše střemhlavých bombardérů na likvidaci koncentrovaných jednotek nepřítele. Zatímco letouny První světové války začínaly s ručním shazováním bomb, v roce 1940 dokázaly letouny typu Ju-87 Stuka shazovat i více nez 900 kg bomb se smrtící přesností.
V současnosti je letecká převaha klíčová pro úspěch jakékoli větší vojenské operace.
Královské námořnictvo bylo v tehdejší době jedno z nejmocnějších na světě, avšak pouhé bitevní lodě na ovládnutí moří nestačily. U Dunkirku se ukázalo, co dokáží letouny udělat s loděmi. Britové ztratili torpédoborce Basilisk, Havant a Keith díky německým leteckým útokům. Bombardování bylo natolik intenzivní, že 29. května dostaly ostatní torpédoborce britů rozkaz odplout z oblasti pryč. Tento rozkaz byl kvůli evakuaci vojáků následující den zrušen.
Nebyla to ovšem pouze letadla, kterých se námořnící museli obávat. Mnoho lodí bylo potopeno po najetí na minu a nebo bylo potopeno torpédy. V první světové válce nepředstavovala torpéda tak veliké nebezpečí, avšak díky technickému pokroku nebyl pro torpéda problém ohrožovat i ty nejmocnější lodě na světě. Později ve válce se ponorky ukázaly jako nejnebezpečnější nástroj Německa, když ohrožovaly dopravu a potápěly velké množství zásobovacích lodí mířících do Británie.
Dnes jsou ponorky považovány za trumf na moři, ačkoli se jejich role změnila. Velké země mají ponorky s nukleárním pohonem, takže palivo nepředstavuje problém a v jejich výzbroji jsou často balistické rakety s nukleární hlavicí, takže jsou schopny zasáhnout i města u pobřeží a tím sloužit jako odtrašující prostředek.
"Musíme být opatrní, abychom toto vysvobození nepovažovali za vítězství. Evakuace války nevyhrávají." To jsou slova ze slavného proslovu Winstona Churchilla ze dne 4. června, tedy krátce po evakuaci z Dunkirku. Churchill nenechal nikoho pochybovat o tom, že válka ve Francii byla ohromná vojenská pohroma, která Británii zanechala v nebezpečí německé invaze a vystavila ji bombardování německou Luftwaffe.
Přes to všechno úspěšná evakuace od Dunkirku pozvedla morálku lidí v Británii. Přes 300.000 mužů bylo zachráněno ze situace, která se zdála bezvýchodnou. I když jednotky musely opustit tanky, dělostřeletvo a více než 60.000 vozidel na plážích ve Francii, noviny byly plné usměvavých vojáků, kteří dorazili domů a byli odhodláni bojovat dál. Takové články měly větší cenu, než vybavení, které ve Francii zůstalo.
"Zázrak u Dunkirku" ovlivnil prakticky celý národ. Nikdo v Británii potom už nemluvil o kapitulaci, protože ani evakuace z jedné bitvy přece neznamená porážku ve válce.
Dnes jsou média všudypřítomná a stejně jako tenkrát dokáží ovlivnit smýšlení celého národa.
