Ačkoli neměl letadlo, ve kterém by bojoval, Elrod byl skvělý příklad toho, že každý mariňák je hlavně střelec a pak to ostatní. Jako jednomu z posledních přeživších důstojníků na ostrově mu byla přidělena četa pěšáků, která byla složená z několika pilotů, dělostřelců a civilistů, kterým se nezamlouvala představa, že Japonci zaplaví jejich domovy. Elrodově četě bylo přiděleno křídlo, kde se zakopali a očekávali příchod první vlny invazních jednotek.
Japonci udeřili tvrdě a nemilosrdně, téměř v samurajském stylu. Důstojníci běželi přes pláž s katanami v ruce, zatímco jejich muži útočili s puškami a bajonety. A Hammerin’ Hank Elrod tam byl, aby jim čelil…
Elrod svým mužům nařídil zahájit palbu a za každou cenu pokračovat a nepřestat. Když bylo potřeba, Henry neváhal přemístit své muže do lepších pozic, aby zastavil Japonce útočící z více směrů. Civilisté v jeho četě běhali, za podpory krycí palby, do přátelského zázemí pro náboje, aby kulomety nezastavily svou ničivou baráž. Elrod osobně podporoval své muže a pro zvednutí morálky stál všem na očích, zatímco pálil z ukořistěného japonského kulometu. Když se nepřátelé prokousali americkou palbou blíže k zákopům, kulka zasáhla Elroda do hrudi a smrtelně ho zranila. Během následujících momentů Japonci překonali obránce a Wake byl ztracen. Ostrov zůstal v japonském držení do konce Druhé světové války.
První
Za to, že byl schopen úspěšně zaútočit proti dvěma letkám nepřátelských letounů, za dva potvrzené sestřely, za zničení torpédoborce a velení jednotce pěchoty tváří v tvář nepřekonatelným překážkám, byl kapitán Henry T. Elrod po své smrti povýšen na majora a jako první letec mariňáků obdržel medaili cti. Na jeho počest po něm byla pojmenovaná raketová fregata třídy Oliver Hazard Perry a také cesta vedoucí k důstojnické škole ve Virginii.
Původně byl pohřben na ostrově Wake, ale v roce 1947 byl přesunut na vojenský hřbitov v Arlingtonu.