V Polsku padl do sovětského zajetí, ze kterého byl propuštěn až v roce 1941. Odtud se přesunul na Blízký východ, aby se připojil k 11. praporu východnímu a po boku ostatních Čechoslováků, Poláků, Australanů, Novozélanďanů, Jihoafričanů, svobodných Francouzů a Indů bojoval v Sýrii a hlavně u Tobruku. Na podzim 1942 vstoupil do řad RAF, kde sloužil jako radista a střelec u 311. československé bombardovací perutě, která byla v té době nasazena na protiponorkové hlídkování nad Atlantikem. Celkem nalétal více než 500 operačních hodin.
Po válce, kterou spolu s otcem a bratrem přežil (matka bohužel zůstala nezvěstná po čistkách v minském ghettu), zůstal u létání. Krátce létal mezi Prahou a Londýnem jako dopravní letec, v roce 1946 odešel do civilu a nastoupil k Československým aeroliniím, poté až do roku 1970 pracoval na ministerstvu dopravy. Po válce vstoupil do komunistické strany, během normalizace ho ale vyloučili. Později pracoval u ČSA. V 55 letech odešel do důchodu, spolu s manželkou pořádal rekreační dětské pobyty např. v Jizerských horách.
Po roce 89 se angažoval v mnoha veteránských organizacích a byl hostem mnoha akcí. Na jedné z nich jsem měl tu čest si s panem Vranským popovídat. I přes vysoký věk sršel vtipem, energií a jeho paměť mu sloužila bez jakýchkoli obtíží.
Bohužel pro nás, z generace nejlepších zbývá již jen málo pamětníků.
