Fitzroy Maclean, skotský aristokrat a dobrodruh se narodil v roce 1911 do vojenské rodiny v Káhiře. Svá mladá léta prožil na studiích v Etonu a Cambridge, což byly prestižní školy pro britskou elitu. Jeho život byl dlouhý a pozoruhodně zajímavý. Hned několik lidí tvrdilo, že šlo vlastně o takové válečné prázdniny proložené diplomacií a dobrodružstvím.
Před válkou známý diplomat a lingvista, po válce spisovatel, politik a filmař, to všechno byl Maclean, který by byl pozoruhodným člověkem i bez svých dobrodružství ve válce. Jeho výkony v ní byly natolik působivé, že to za pouhé čtyři roky dotáhl z vojína na plukovníka. Obdržel Řád britského impéria, řád Kutuzova od tehdejšího Sovětského svazu, francouzský Croix de Guerre a Partizánskou hvězdu z tehdejší Jugoslávie.
Několik let před vypuknutím války byl Maclean v Sovětském svazu jako člen britské diplomatické mise. Mimo toho, co obsahuje klasická diplomatická práce, Fitzroy také cestoval na Kavkaz a do střední Asie, kterou ve svých pamětech popsal jako dlouho zakázanou zónu.
Cesty ho zavedly prakticky až na hranice Afghánistánu, odkud se musel vrátit do Moskvy, kde z první ruky přihlížel známému procesu s Nikolajem Bucharinem, což byl bolševik, který se znelíbil Stalinovi. V roce 1939 se vrátil do Londýna, kde po prvních pár let války spolupracoval se Sovětským svazem.
Jako diplomat se Maclean nesměl přidat do armády. Jeho ambice ho však vedly do regimentu jeho otce, ke Cameronským horalům. Frustrace z toho, že válku prožívá od stolu ho vedla k nekonvenční cestě z diplomacie do armády. Tehdy platilo, že pokud byl diplomat zvolen do parlamentu, musel ze své diplomatické práce rezignovat.
Díky jeho kontaktům a velkému množství peněz, byl schopný se nechat zvolit do parlamentu za Lancaster. Hned po vítězství se přidal k Horalům jako vojín, což bylo v té době neslýchané. Během krátké chvíle se ovšem vypracoval na poručíka a přidal se k jednotce Commandos v Káhiře.
Jeho původním úkolem byla destrukce ropných polí v Azerbajdžánu v případě proniknutí jednotek Osy skrze Kavkaz. Protože k tomu nedošlo, přidal se ke svému skotskému kamarádovi, Davidu Stirlingovi, který založil ve světě známou jednotku SAS (Special Air Service).
SAS v té době operovala za nepřátelskými liniemi v Lybijské poušti. Během nájezdů na nepřítele i během průzkumných misí spolupracoval Maclean s další speciální jednotkou LRDG (Long Range Desert Group).
Kupříkladu během mise, která měla za úkol zaminovat přístav v Benghází, Maclean předstíral, že je italský důstojník. Díky tomu, že ovládal plynně italštinu, dokázal stráže přesvědčit, aby polevili ze své pozornosti. Na další misi prchal Stirling s Macleanem před nepřáteli a vybourali se v autě. I když Stirling vyvázl prakticky bez zranění, Maclean byl čtyři dny v bezvědomí.
V listopadu byl Maclean přivolán z pouště a vyrazil na novou, speciální misi, kterou bylo podrytí pokusů německých špehů o podnícení povstání mezi kmeny na jihu Persie. Vedoucí důstojník v té oblasti, perský generál Fazlollah Zahedi, byl údajně jedna z hlavních postav povstání. Maclean a jeho muži ho za bílého dne unesli a letecky ho dopravili do Palestiny, která v té době byla součástí britského impéria.
Macleanovi úspěchy v Severní Africe a na Blízkém východě mu získaly obdiv Winstona Churchilla, který ho následně vybral pro další důležitou misi, která probíhala v okupované Jugoslávii. Jeho úkolem bylo kontaktovat Tita a jeho partizány, kteří čítali dobrých 300.000 mužů a vypomoct jim v boji. Během toho úkolu ovšem v Macleanovi klíčily pochybnosti, protože Tito byl komunista a pokud by vyhrál, země by po válce patřila k východnímu bloku.
Maclean nakonec v Jugoslávii strávil dobré dva roky, během kterých organizoval zásobovací shozy pro partizány a pomáhal Titovi organizovat boje. Paradoxně si s ním i vybudoval dlouhodobé přátelství. Na podzim roku 1944 on a jeho muži sledovali konec Bělehradské ofenzivy, měsíc dlouhé bitvy o hlavní město Jugoslávie, kde zoufalí Němci útočili proti kombinované síle partizánů a Rudé armády.
Za jeho pomoc při osvobozování Jugoslávie byl Maclean jeden ze tří cizinců, kteří měli po válce dovoleno vlastnit nemovitost v socialistické Jugoslávii. Koupil si dům na dalmáckém ostrově Korčula, v dnešním Chorvatsku. Po válce napsal hned několik pamětí. V roce 1957 získal baronství. Zemřel v roce 1974.
Čest jeho památce.
