Během války v Koreji skončilo poměrně hodně pilotů po sestřelení za nepřátelskými liniemi. Někteří měli štěstí a uprchli živí díky nebezpečným záchranným misím, zatímco ti méně šťastní už nikdy nedorazili domů...
Mariňákům bylo jasné, že nejlepším prostředkem pro vyhledávání sestřelených pilotů je helikoptéra, která svůj skromný debut zažila během posledních měsíců Druhé světové války. V Koreji se helikoptéra osvědčila jako skvělý transportní prostředek a průzkumník.
Bohužel, tehdejší technika měla svoje limity a vrtulníky nebyly zrovna vyhlášené svojí rychlostí ani odolností. Hodně strojů se stalo při záchranné misi cílem nepřátelské PVO a posádky padly do zajetí. Zrodila se ovšem myšlenka, co kdyby piloti byli schopni zachránit sami sebe ve svých přenosných strojích?
Odpovědí měl být mini vrtulník. Stroj tak malý, že by byl shazován z proudových letadel a konstrukčně jednoduchý tak, že by pilot neměl nejmenší problém si ho sám poskládat a použít. Taková helikoptéra by ve výsledku měla více využití.
S těmito požadavky mariňáci vyhlásili soutěž na výrobu přenosné, skládací helikoptéry. Vítězná firma, která soutěž vyhrála, se jmenovala Hiller Aircraft Corporation.
Její ředitel Stanley Hiller je počítán mezi duchovní otce amerických helikoptér, spolu s Igorem Sikorskym a Frankem Piaseckym. Hiller přišel se svým prvním konceptem helikoptéry už ve svých 17 letech, ačkoli neměl s létáním žádné předchozí zkušenosti. Jeho firma byla jedna z prvních, která dodávala vrtulníky pro americkou armádu.
Výhodou Hillera bylo také to, že měl zkušenosti s minimalistickým designem létajících strojů. Jeho HOE-1 Hornet bylo malinké letadlo pro dvě osoby, které měřilo pouhých 7 m, vážilo 246 kg a využívalo novátorské technologie, takzvaných náporových motorů, které umožnily stavbu menších a lehčích strojů.
Hillerův výsledný design byl pro mariňáky doslova zázrak inženýrství. Jeho "Rotorcycle" vážil pouhých 136 kg a v rozloženém stavu se vešel do 4 m dlouhého pouzdra ve tvaru bomby.
Bez jakéhokoli nástroje bylo možno tento stroj rozkládat i skládat. Po shozu stačilo, aby pilot našel pouzdro, složil stroj a ulétl do bezpečí spojeneckých linií.
Helikoptérka měla dolet 65 km, motor o výkonu 45 koňských sil a dostup 3,5 km.
Hillerova firma zkonstruovala první prototyp, ale kvůli vytížení předala stavbu dalších strojů britské firmě Sauders-Roe, která již měla zkušenosti se stavbou neobvyklých vozidel.
Briti postavili dalších 10 kusů, z nichž 5 bylo odesláno na testování do Spojených států a další byly distribuovány po Evropě na testování a propagaci.
Tyto malé helikoptérky udělaly na spoustu lidí skutečně dobrý dojem. Dokonce před samotným testováním byla z přenosné helikoptéry pro jednoho pasažéra široká veřejnost doslova nadšená. Ještě v roce 1957 musel Stanley Hiller uklidňovat civilní nadšení slovy, že potrvá ještě dlouhá léta, než bude některý z nich vlastnit svůj vlastní stroj podobného typu.
Hiller věděl o čem mluví... Létající stroje jsou vždy daleko náročnější na údržbu a uživatele než cokoli na zemi. Následky selhání také díky gravitaci bývají daleko horší. Kupříkladu vytrénovat pilota helikoptéry trvá daleko, daleko déle než vytrénovat řidiče auta.
A to byla největší nevýhoda Hillerovi malé helikoptéry. Nejenom, že jste museli být piloti helikoptéry, ale museli jste být opravdu dobří... Ovládání bylo extrémně citlivé, kokpit měl minimum ukazatelů, které by pilotovi pomáhaly v řízení a nepomáhalo ani sedátko podobné tomu, jaké dnes najdete na kole.
Helikoptérka taky rychle zastarávala. Vrtulníky dostávaly daleko lepší motory a technika vyhledávání a záchrany se také lepšila.
Do dnešní doby přežilo celkem 5 Hillerových strojů, které jsou rozesety napříč muzei ve Spojených státech.
Problém záchrany pilotů zpoza nepřátelských linií ale stále trvá. Dnes jsou ovšem k dispozici daleko přesnější sledovací zařízení a technologie dálkově ovládaných strojů jde tak rychle kupředu, že se jednoho dne jistě dočkáme plně automatického záchranného systému pro vojáky v nesnázích.
