Hillerův výsledný design byl pro mariňáky doslova zázrak inženýrství. Jeho "Rotorcycle" vážil pouhých 136 kg a v rozloženém stavu se vešel do 4 m dlouhého pouzdra ve tvaru bomby.
Bez jakéhokoli nástroje bylo možno tento stroj rozkládat i skládat. Po shozu stačilo, aby pilot našel pouzdro, složil stroj a ulétl do bezpečí spojeneckých linií.
Helikoptérka měla dolet 65 km, motor o výkonu 45 koňských sil a dostup 3,5 km.
Hillerova firma zkonstruovala první prototyp, ale kvůli vytížení předala stavbu dalších strojů britské firmě Sauders-Roe, která již měla zkušenosti se stavbou neobvyklých vozidel.
Briti postavili dalších 10 kusů, z nichž 5 bylo odesláno na testování do Spojených států a další byly distribuovány po Evropě na testování a propagaci.
Tyto malé helikoptérky udělaly na spoustu lidí skutečně dobrý dojem. Dokonce před samotným testováním byla z přenosné helikoptéry pro jednoho pasažéra široká veřejnost doslova nadšená. Ještě v roce 1957 musel Stanley Hiller uklidňovat civilní nadšení slovy, že potrvá ještě dlouhá léta, než bude některý z nich vlastnit svůj vlastní stroj podobného typu.
Hiller věděl o čem mluví... Létající stroje jsou vždy daleko náročnější na údržbu a uživatele než cokoli na zemi. Následky selhání také díky gravitaci bývají daleko horší. Kupříkladu vytrénovat pilota helikoptéry trvá daleko, daleko déle než vytrénovat řidiče auta.
A to byla největší nevýhoda Hillerovi malé helikoptéry. Nejenom, že jste museli být piloti helikoptéry, ale museli jste být opravdu dobří... Ovládání bylo extrémně citlivé, kokpit měl minimum ukazatelů, které by pilotovi pomáhaly v řízení a nepomáhalo ani sedátko podobné tomu, jaké dnes najdete na kole.