ZPRAVODAJ

Itálie nebyla za Druhé světové války zrovna známá díky svým tankům, které bývaly příliš lehké a italská armáda je navíc neuměla na bojišti správně využít. Italský průmysl ale během války vyvinul několik zajímavých zbraní a některé z nich byly vskutku pozoruhodné.

Carro Armato P26/40 je jeden ze vzácných příkladů italských středních tanků. Italové ho označovali jako těžký tank, ale váhou a velikostí odpovídal spíše americkým M4 Sherman, sovětským T34 a německým Panzer IV.

První plány na vytvoření tanku byly ve firmě Fiat-Ansaldo hotové již v roce 1940, ale prvotní výroba nezačala dříve než na konci roku 1943, kdy se už Spojenci vylodili v Itálii. Válka v Itálii byla tehdy téměř nerozhodně, zvlášť po vytvoření Italské sociální republiky, loutkového státu, který vznikl po odstranění Mussoliniho. Díky takto vzniklému chaosu bylo vyrobeno P40 pouhých 100 kusů.

P40 byl skvělý tank a Němci, kteří byli primárními uživateli, si pochvalovali především pancéřování, které bylo během designování změněno tak, aby připomínalo sovětskou T-34/76. Dokonce i tloušťka pancíře byla prakticky stejná.

Tank operovali celkem čtyři muži, kdy dva, řidič a radista, seděli v trupu tanku a dva, velitel a nabíječ, seděli v těsné věži. Použitý kanón ráže 75 mm L/34 byl víc než adekvátní, dokázal bez problémů probíjet pancíř spojeneckých protějšků. Jedinou věc, se kterou nebyli Němci spokojeni, byl motor. Diesel nebyl jejich volbou a tak některé kusy měly vyměněné dieselové motory za benzinové. V některých případech tanky dokonce postrádaly motor úplně. Takové kusy byly dotaženy na frontu jako statické protitankové baterie.

Vozidlo bylo velice nepříjemné pro svou posádku, a to hlavně kvůli nedostatku místa a chybějícím komunikátorům. Trup i věž tanku byla nýtovaná, což sice nebylo na tu dobu neobvyklé, zvlášť díky nižší pořizovací ceně a snadné konstrukci, ale svařovaná ocel by byla daleko lepší volbou. Nýty, které po zásahu občas vylétly z trupu, představovaly jistou smrt, pokud zasáhly někoho z posádky. Abychom Italům ale nekřivdili, první typy amerických tanků za Druhé světové války také využívaly nýtování. Oproti tomu, T-34 byly od počátku svařované.

Nakonec, Němci i Italové byli více než ochotní přehlédnout veškeré nedostatky, kterými tank disponoval, protože v té době už válku drtivě prohrávali. Italský střední tank byla sice taková malá kuriozita na bojištích, hlavně kvůli malému počtu, ale stále představoval hrozbu, kterou spojenečtí tankisté nesměli přehlížet.

Tank také přišel příliš pozdě na to, aby změnil jakkoli výsledek války. Kdyby měli Italové více času a začali s produkcí už v roce 1940, britské posádky tanků by měly v Severní Africe daleko horší potíže.

Když Američané obsadili továrny na výrobu těchto tanků, bylo již jisté, že Osa prohrává a nic to pravděpodobně nezmění...