To, co člověka na první pohled zaujalo při pohledu na tank, byl jeho talířovitý trup (ten měl chránit čtyřčlennou posádku před rázovými vlnami po atomovém výbuchu) se čtyřmi enormními pásy. Ty šedesátitunovému tanku dodávaly skvělou trakci i v náročném terénu, což byl problém, který obvykle trápil všechny těžší tanky. K pohonu sloužil ohromný motor o síle 1.000 koní. Zcela zjevnou nevýhodou byla oprava pásů. Dovedete si představit, jak náročné by bylo opravovat pás pod strojem v polních podmínkách? Problémy by zcela určitě způsobila i extrémně složitá převodovka.
Pancíř tanku se dá popsat jako přinejmenším úctyhodný. V nejtlustším místě na věži bylo dobrých 319 mm oceli a nejtlustší místo na trupu mělo 269 mm, což bylo o hodně více, než kolik měla T-72 v době svého nástupu do služby v sedmdesátých letech. Jako hlavní zbraň mělo sloužit stabilizované dělo ráže 130 mm a jeden kulomet ráže 14,5 mm.
Ačkoli byl tank statisticky velice zajímavě vybaven, prototyp přišel v nejhorší možné době.
Když probíhala Druhá světová válka, Sověti stále pracovali na vylepšování tanků, což v roce 1944 vyústilo v tank IS-2, který byl známý především díky své účasti při úderu na Berlín, kde ničil nepřátelské Tigery a likvidoval nepřátelská opevnění jak na běžícím páse.
Všeobecně byla IS-2 nebývalým úspěchem, který se již nepodařilo zopakovat. Nástupce, IS-3, byla doslova noční můra všech údržbářů. Celý design procházel častými revizemi, které se pokoušely trvale vyřešit problémy se zavěšením kol pásů a problémy se svařováním. Potíže IS-3 byly prý natolik vážné, že se je Sověti snažili před nepřátelskými špehy zamést pod koberec.