Ve válce, která se nikdy neuskutečnila, se měly formace těžkých a "zvláštně" vypadajících sovětských tanků valit skrze trosky po atomových výbuších napříč Západním Německem. Jedním z těžkých kolosů navržených k tomuto úkolu byl i Objekt 279.
Objekt 279 byla taková zvláštnost padesátých let minulého století. Už v době projektování byl jeho koncept prakticky zastaralý, navzdory principům, které mu vdechly život, a které se zrodily ze strachu z jaderné války. Tank nebyl ve výsledku úspěšný, vyprodukovalo se jen několik prototypů.
Ale už jen fakt, že se tank objevil, ukazuje na jistou posedlost mezi tehdejšími vojenskými plánovači, kteří pracovali pro Rudou armádu ještě za Druhé světové války. Tehdy totiž jak Němci, tak i Sověti nasazovali do boje čím dál těžší stroje s většími děly, které dokázaly absorbovat střelbu stejně, jako ničit nepřítele na velké vzdálenosti.
Střední tanky, jako je třeba dnes už legendární T-34 již tehdy ukázaly, jaká povede cesta do budoucnosti. Přesto ale Kreml pokračoval ve stavbě tisíců těžkých tanků až do šedesátých let, kdy tomu dal stopku samotný Nikita Chruščov.
To, co člověka na první pohled zaujalo při pohledu na tank, byl jeho talířovitý trup (ten měl chránit čtyřčlennou posádku před rázovými vlnami po atomovém výbuchu) se čtyřmi enormními pásy. Ty šedesátitunovému tanku dodávaly skvělou trakci i v náročném terénu, což byl problém, který obvykle trápil všechny těžší tanky. K pohonu sloužil ohromný motor o síle 1.000 koní. Zcela zjevnou nevýhodou byla oprava pásů. Dovedete si představit, jak náročné by bylo opravovat pás pod strojem v polních podmínkách? Problémy by zcela určitě způsobila i extrémně složitá převodovka.
Pancíř tanku se dá popsat jako přinejmenším úctyhodný. V nejtlustším místě na věži bylo dobrých 319 mm oceli a nejtlustší místo na trupu mělo 269 mm, což bylo o hodně více, než kolik měla T-72 v době svého nástupu do služby v sedmdesátých letech. Jako hlavní zbraň mělo sloužit stabilizované dělo ráže 130 mm a jeden kulomet ráže 14,5 mm.
Ačkoli byl tank statisticky velice zajímavě vybaven, prototyp přišel v nejhorší možné době.
Když probíhala Druhá světová válka, Sověti stále pracovali na vylepšování tanků, což v roce 1944 vyústilo v tank IS-2, který byl známý především díky své účasti při úderu na Berlín, kde ničil nepřátelské Tigery a likvidoval nepřátelská opevnění jak na běžícím páse.
Všeobecně byla IS-2 nebývalým úspěchem, který se již nepodařilo zopakovat. Nástupce, IS-3, byla doslova noční můra všech údržbářů. Celý design procházel častými revizemi, které se pokoušely trvale vyřešit problémy se zavěšením kol pásů a problémy se svařováním. Potíže IS-3 byly prý natolik vážné, že se je Sověti snažili před nepřátelskými špehy zamést pod koberec.
Nástupce IS-3, IS-4, na tom nebyl o nic moc lépe a další tank, pracovně pojmenovaný T-10, prošel pomalým a problémovým vývojem, zatímco o pozornost tenkrát soupeřily střední tanky T-55 a T-64.
Skutečnost byla taková, že těžké tanky přestaly dávat smysl už na začátku padesátých let. Rychlé, ovladatelné a spolehlivé tanky, s výkonnými kanony byly skutečnou budoucností. Dalším faktorem, který devalvoval sílu těžkých tanků, byly naváděné rakety, které začaly v té době ve velkém množství vstupovat do služby.
Pomyslným hřebíčkem do rakve pro těžké tanky byl ale až Nikita Chruščov, který byl milovníkem naváděných střel. Po tom, co viděl staromódní design nepovedeného tanku T-10, se rozhodl, že čeho je moc, toho je příliš a zakázal další vývoj těchto ocelových monster...
A s jejich vývojem nakonec zemřel i koncept Objektu 279. Ironií, kterou by pravděpodobně ocenil designér Objektu 279 je, že dnešní hlavní bojové tanky byly kdysi střední tanky, které se postupem času stávají těžšími a těžšími a stále více připomínají ta těžká monstra staré doby.
