Dá se s jistotou říci, že shození atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki byla jedna z nejvražednějších vojenských akcí historie. V minulosti již proběhla celá řada různých studií, které se tématem účinků bomb zabývaly, ale teprve nejnovější z nich umožňuje porozumět, kolik přesně pohltili oběti výbuchů radiace do svých kostí...
Jaderná zbraň se drasticky lišila od všech ostatních, které byly v předchozích letech použity během války. Jen bomba shozená na Hirošimu zabila přes 100.000 lidí a další tisíce byly ozářeny radioaktivním spadem. Dle odhadů zemřelo na následky jaderného bombardování přes 160.000 lidí. Mnoho historiků také tvrdí, že ačkoli bomby efektivně ukončily Druhou světovou válku, jejich bezprecedentní ničivá síla odstartovala další konflikt, Studenou válku.
Pokusy změřit přesné poškození způsobené Hirošimě a jejím obyvatelům "zatěžovaly" vědce dlouhá léta. Těsně po shozu neexistovaly prostředky, které by to dokázaly rozklíčovat a přesně změřit, takže se vycházelo z příběhů přeživších a různé dokumentace z té doby. To ovšem neznamená, že se vědci nesnažili o maximální přesnost.
Komise ABCC (Atomic Bomb Casualty Commission) založená v roce 1947 si uvědomila, že pro přesné vyhodnocení následků bude třeba dlouhodobá studie. Japonští vědci E. T. Arakawa a Takenobu Higashimura vydávali své studie o efektech bomb po celá šedesátá léta.
V roce 1973 brazilský fyzik Sérgio Mascarenhas dělal pokusy s datováním stáří archeologických nálezů za pomoci absorbce radiace, což je prakticky princip dnešní technologie radiouhlíkové metody datování.