Upravit stránku

Dá se s jistotou říci, že shození atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki byla jedna z nejvražednějších vojenských akcí historie. V minulosti již proběhla celá řada různých studií, které se tématem účinků bomb zabývaly, ale teprve nejnovější z nich umožňuje porozumět, kolik přesně pohltili oběti výbuchů radiace do svých kostí...

Jaderná zbraň se drasticky lišila od všech ostatních, které byly v předchozích letech použity během války. Jen bomba shozená na Hirošimu zabila přes 100.000 lidí a další tisíce byly ozářeny radioaktivním spadem. Dle odhadů zemřelo na následky jaderného bombardování přes 160.000 lidí. Mnoho historiků také tvrdí, že ačkoli bomby efektivně ukončily Druhou světovou válku, jejich bezprecedentní ničivá síla odstartovala další konflikt, Studenou válku.

Pokusy změřit přesné poškození způsobené Hirošimě a jejím obyvatelům "zatěžovaly" vědce dlouhá léta. Těsně po shozu neexistovaly prostředky, které by to dokázaly rozklíčovat a přesně změřit, takže se vycházelo z příběhů přeživších a různé dokumentace z té doby. To ovšem neznamená, že se vědci nesnažili o maximální přesnost.

Komise ABCC (Atomic Bomb Casualty Commission) založená v roce 1947 si uvědomila, že pro přesné vyhodnocení následků bude třeba dlouhodobá studie. Japonští vědci E. T. Arakawa a Takenobu Higashimura vydávali své studie o efektech bomb po celá šedesátá léta.

V roce 1973 brazilský fyzik Sérgio Mascarenhas dělal pokusy s datováním stáří archeologických nálezů za pomoci absorbce radiace, což je prakticky princip dnešní technologie radiouhlíkové metody datování.

Mascarenhas si pochopitelně uvědomil, že tato metoda má potenciál uplatnění i mimo archeologii. Zaletěl proto do Hirošimy a díky pomoci od institutu nukleární medicíny v Hirošimě se mu podařilo získat spodní čelist oběti výbuchu. Zatímco dokázal získat jisté porozumění tomu, co muselo vydržet tělo oběti při explozi, stála mu v cestě velká technická překážka. Nedokázal rozeznat radiaci absorbovanou kostí od radiace samotného výbuchu.

Přesuňme se o čtyři desetiletí dopředu. Angela Kinoshita z univerzity Sagrado Coração v Sao Paulu získala do svého držení tu samou kost, kterou zkoumal Mascarenhas v roce 1973. Díky pokroku v technologii byla Angela a její tým schopná určit, že čelist po výbuchu absorbovala 9,46 dávek gama záření. Pro srovnání, pouhých 5 dávek je už smrtelná dávka radiace. Kompletní studii v angličtině najdete zde.

Kromě toho, že studie poskytuje lepší porozumění tomu, čím museli projít oběti hirošimského výbuchu, studie ukazuje i to, co se může případně stát kdyby vypukla jaderná výměna mezi nukleárními mocnostmi.

Další články

Ruské armádní hry 2020

Ruské armádní hry 2020

Tak jako každý rok, i letos se v Rusku pořádaly mezinárodní armádní hry a my se v dnešním článku podíváme na ty nejzajímavější záběry. Tentokrát se soutěžilo v 31...
Koncept létajících letadlových

Koncept létajících letadlových "lodí"

V sedmdesátých letech minulého století Boeing pracoval na rozsáhlém projektu, který by velké "Jumbo jety" proměnil v létající nosiče stíhačů (nebo létající letadlové lodě,...
Výběr srpnových novinek 2020

Výběr srpnových novinek 2020

Měsíc srpen a tím pádem i prázdniny jsou oficiálně za námi, máme pro to pro vás připravený nový výběr z novinek, které se za srpen objevily v našem internetovém obchodě....
Tvrďačka týdne: Ursula Graham Bower

Tvrďačka týdne: Ursula Graham Bower

Když finanční problémy donutily Ursulu Graham Bower k opuštění školy a také jejího snu o studiu antropologie na Oxfordu, zareagovala tak, jak to dokáže tvrďák: přestěhovala se do...
Nahoru