Nájezd na Saint-Nazaire (1942)

Pozadí

„Byla to jedna z těch akcí, které vyšly jen díky tomu, že v očích nepřítele se zdály být naprosto neuskutečnitelné.“ prohlásil po válce Lord Louis Mountbatten ohledně slavného nájezdu na dok ve městě Saint-Nazaire.

Rok 1942 byl pro spojenecká vojska opravdu bezútěšný. Britské síly v Singapuru se vzdaly, Britské námořnictvo prohrávalo válku v Atlantiku a boje si vybíraly krutou daň na civilním obyvatelstvu. Nacističtí okupanti drželi, po pádu Francie před 18 měsíci, Evropu pevně ve svých rukách a první deportace židů z Francie do vyhlazovacích táborů právě probíhaly.

Britské vrchní velení žilo v ustavičném strachu z Tirpitze, masivní bitevní lodi s více než 250 m délky a 8 kanóny s ráží 380 mm. Její sesterská loď Bismarck byla sice v roce 1941, po střetu s velkou částí Britského námořnictva potopena, avšak Tirpitz stále brázdil vody a potenciálně ohrožoval vitální dopravu surovin a válečného materiálu na Britské ostrovy. Jediný suchý dok, který byl schopný přijmout a opravit loď takové velikosti, se nacházel v přístavu Saint-Nazaire u městečka s 50.000 obyvateli. Kdyby byl Nazairský dok vyřazen z provozu, veškeré aktivity Tirpitze v Atlantském oceánu by byly extrémně omezeny.

Plán

Na konci února 1942 se Britské velení konečně shodlo na společném cíli – doku v Saint-Nazaire. Měli pouhé čtyři týdny na naplánování a uskutečnění akce, než jarní přílivy znemožní útok. Jeden z největších problémů bylo silné opevnění v okolí přístavu. Nápad s bombardováním byl prakticky hned zavrhnutý kvůli možným obětem francouzského obyvatelstva. Konečný plán počítal s nárazem „postradatelné“ lodě, která by byla naložena výbušninami, do stavidla Normanského doku. Z dostupných plavidel byl nakonec vybrán starý torpédoborec HMS Campbeltown, postavený v roce 1919, tudíž zastaralý tehdejším standardům a dále několik doprovodných lodí. Při přípravě na útok byla HMS Campbeltown upravena, aby byla lehčí a pro oklamání nepřítele byly uříznuty dva komíny ze čtyř, takže loď z dálky připomínala standardní německý torpédoborec.

Co se týče pěchoty, do boje bylo nasazeno celkem 621 mužů. Kromě posádky lodí byla do útoku nasazena jednotka britských Commandos, kteří se měli po vylodění rozdělit do tří týmů s různými úkoly, jako bylo napadení vybavení doku, pumpovacích stanic, elektráren a mostů v blízkosti cíle. Po splnění cílů mělo dojít ke shromáždění na místě zvaném „Old Mole“, odkud měla proběhnout rychlá evakuace a návrat domů.

28. března 1942

Ve 2 hodiny odpoledne konvoj vyrazil z britského města Falmouth v Cornwallu. Nikdo z vojáků, až na nejvyšší hodnosti, nevěděl o misi prakticky nic, dokud nebyly lodě konvoje na cestě do Francie. Mnoho z nich trpělo mořskou nemocí, ostatní se modlili. Dva skotští vojáci vyměnili za doprovodu mumlání, že pokud mají umřít, chtějí to udělat ve správném oblečení, svoje kalhoty za tradiční kilty. Ačkoli všichni věděli, že tato mise je pravděpodobně sebevražda, atmosféra byla klidná a plná sebevědomí.

Několik minut od jejich cíle byl torpédoborec Campbeltown zahlédnut německými pátracími světly. Padlo několik varovných výstřelů, ale muži z lodě byli, díky přípravě rozvědky, schopni odvysílat zprávu v německém kódování, což jim získalo drahocenné minuty navíc, než si Němci uvědomili, že byli oklamáni. Poté následovala prudká přestřelka a Campbeltown, napěchovaný 4,5 tunami trhavin, nabral rychlost a narazil do brány doku.

Ačkoli byli němci útokem naprosto zaskočení, zareagovali s obdivuhodnou rychlostí a do přístavu začali rychle proudit jednotky z města a jeho okolí. Přestřelky byly zaznamenány v okolí celého doku i v ulicích města. Zatímco se spojenecký konvoj po splnění všech úkolů připravoval k odplutí, britští Commandos bojovali o holé životy. Mnoho z nich bylo zabito, další byli donuceni po spotřebování munice ke kapitulaci. Pěti mužům se zázrakem povedlo prorazit na francouzský venkov a nakonec se dostali zpět do Anglie skrze neutrální Španělsko. Většina menších lodí konvoje byla zničena.

Po útoku němečtí důstojníci vyrazili na inspekci torpédoborce Campbeltown, který byl hluboce zaražený v bráně doku. Zhruba kolem půlnoci časovače způsobily masivní explozi, která prakticky zlikvidovala to, co nebylo poničené. 360 Němců zahynulo při výbuchu, dok nebyl opraven do konce války a jeho plná funkčnost byla obnovena až po celém desetiletí.

Následky

Nájezd byl naprostý úspěch a všechny cíle vytyčené velením byly splněny. Cena, kterou zaplatili muži z námořnictva a Commandos byla vysoká… Z 621 mužů, kteří se podíleli na útoku, se vrátilo domů pouze 228, 169 jich bylo zabito, a dalších 215 zajato.

Nájezd samotný dal Britům tolik potřebnou naději k pokračování ve válce… K jeho provedení bylo potřeba nejen štěstí, ale taky bluffování a moment překvapení. Samotný Adolf Hitler byl natolik znepokojený, že vyhlásil nechvalně proslulý rozkaz „Commando“, kdy měl být každý nalezený příslušník Commandos, ať už uniformovaný a nebo ne, zastřelen.

A co se stalo s Tirpitzem? Jak se doufalo, loď se už do Atlantiku nikdy nepodívala a v roce 1944 byla potopena u norského pobřeží díky statečnosti mužů RAF… Ale to už je příběh na jindy.