Kompas
Samozřejmě nemůžeme začít ničím jiným něž kompasem, se kterým se děti učí zacházet už na základní škole. Toto poměrně jednoduché zařízení patřilo až do vynálezu moderních systémů do nezbytné výbavy každé lodě či výpravy. V kompasu je umístěna otočná zmagnetizovaná střelka, která neustále ukazuje na jižní magnetický pól (který se nachází poblíž severního zeměpisného pólu). Díky tomu můžeme snadno určit světové strany. Kompas ale není zcela neomylný, střelku totiž může vychýlit blízkost silného magnetu a při delších cestách nebo plavbách se může projevit odchylka způsobená rozdílem mezi magnetickým a zeměpisným pólem.
První kompasy se objevily již ve starověké Číně, kde se ale především používaly k magickým obřadům. Ve středověku se pak staly nezbytnou navigační pomůckou, i když sever se dal nepřesně určit i jinými způsoby (například pomocí Polárky či Slunce). Do Evropy se kompasy pravděpodobně dostaly přes arabský svět. Nejstarší kompasy sestávaly z misky naplněné vodou a malé „lodičky“ s magnetitem (magnetická hornina). Po postavení na zem se lodička vždy přesunula k severnímu okraji misky. Až později byly vyvinuty praktičtější suché kompasy, které se v prakticky nezměněné podobě používají dodnes. Přesnější verzí kompasu je tzv. gyrokompas, vynalezený v devatenáctém století, který dokáže určit pravý sever bez odchylky. Klasický kompas se ale hodí i v dnešní době, protože dokáže určit sever nezávisle na mobilním signálu nebo počasí.
České vylepšení kompasu
Další variací kompasu je buzola (busola), kterou vymyslel slavný český inženýr Josef Ressel. Tato užitečná pomůcka se skládá z kompasu a úhlového měřidla, které nám umožňuje určit takzvaný azimut, což je v podstatě odchylka od severu ve směru hodinových ručiček ve stupních. Pokud tedy víme, kde se nacházíme a zároveň máme mapu a úhloměr (při troše šikovnosti stačí i samotná buzola), můžeme snadno určit směr, kudy se musíme vydat ke zvolenému místu. Nejprve na mapě určíme azimut cíle (většina map je orientovaná na sever). Následně už jen použijeme buzolu, a po srovnání kompasové střelky s hodnotou nula (úhlové měřidlo je otočné) půjdeme směrem daného azimutu.
Wikimedia: Buzola využívaná při orientačním běhu.
Navigace pomocí hvězd a Slunce
Poslední, co bylo potřeba pro schválení a následné provedení operace, byla již zmíněná mrtvola. Kromě morálních problémů museli zpravodajci vyřešit i samotné získání mrtvoly, což se ukázalo být i během války velkým problémem. Vhodné tělo se jim s pomocí místního patologa povedlo najít až 28. ledna 1943 v jedné z londýnských nemocnic. O identitě mrtvého se dodnes vedou spory, ale většina historiků tvrdí, že se jednalo o Glyndwra Michaela, velšského bezdomovce a tuláka, který se otrávil jedem na krysy. Tělo bylo proto zabaveno a uloženo do chladničky. Samotnou přípravu těla pak zpravodajci konzultovali s předním britským patologem sirem Bernardem Spilsburym.
Cholmondeley a Montagu samozřejmě museli také vytvořit fiktivního důstojníka. Vybrali pro něj poměrně běžné jméno William Martin. Martin měl být kapitánem britského námořnictva, kterého dočasně povýšili na majora. Glyndwr Michael nebyl příliš fyzicky silný, takže fiktivní Martin se stal štábním důstojníkem. Hodnost majora byla vybrána, protože byla dost nízká na to, aby Martin nebyl moc známý, ale zároveň dost vysoká pro nakládání s tajnými dokumenty. Jeho jméno bylo zaneseno do oficiálních záznamů, a to včetně archivních. Při tvorbě identity Martina ale zpravodajci zašli ještě dál a vytvořili sadu osobních předmětů, které měly být nalezeny spolu s tělem. Kromě běžných předmětů přidali i fotografii Martinovy snoubenky Pam (která samozřejmě neexistovala), dopisy od ní a Martinova otce, lístky do divadla a účty za snubní prsten a oblečení. To vše jen proto, aby byla celá operace uvěřitelná.
Sextant
Nejznámější pomůckou pro astronavigaci se ale stal sextant, který byl vynalezen v 18. století. Metoda práce se sextantem je stejná jako u astrolábu, jen je mnohem přesnější. Sextant se skládá ze šedesátistupňové stupnice (odtud sextant – šestina) a mechanické soustavy obsahující dvě zrcadla. Pomocí šroubu pohybujeme se zrcadly tak dlouho až jsou horizont a pozorovaný bod (při navigaci Slunce) opticky v zákrytu. Ze stupnice pak odečteme hodnotu a vynásobíme ji dvěma. Tento nástroj se používal velmi dlouho, v podstatě až do poloviny dvacátého století, kdy byl nahrazen družicovým určováním polohy, které využívá v součastnosti stále nejrozšířenější systém GPS. I dnes si ale můžete sextant pořídit a vyzkoušet si denní chleba navigátorů pozdního novověku.
Zdroje fotek a obsahu:
https://www.dalvey.com/ca/blog/the-history-of-the-compass?srsltid=AfmBOoo_Df0MkhvDQS9Zwb-4B0IMHTarKPFXjqEvbyEJD76j3P-Syohg
https://vesmir.cz/cz/on-line-clanky/2018/10/velke-umeni-astronavigace-od-astrolabu-po-sextant.html
https://cs.wikipedia.org/wiki/Buzola
https://cs.wikipedia.org/wiki/Sextant
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Kompas_Sofia.JPG
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Algonquin_gyro_compass2.jpg
https://cs.wikipedia.org/wiki/Navigace
https://en.wikipedia.org/wiki/Mariner%27s_astrolabe
https://en.m.wikipedia.org/wiki/Gyrocompass
https://en.wikipedia.org/wiki/File:Using_sextant_swing.gif
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Compasses_orienteering.jpg
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Astrolabio_Aveiro_Lisboa_ca1600.jpg
https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Quadrant_pivotant.jpg
