ZPRAVODAJ

V době před začátkem bitvy o Británii bylo nacistické Německo na vrcholu vojenské moci. Němci dobyli pevninskou Evropu od Varšavy až po Paříž (Francie kapitulovala 22. června), přičemž ostatní evropské státy s nimi buď uzavřely spojenectví nebo alespoň vyhlásily neutralitu (včetně SSSR, kde se Stalin stále ještě spoléhal na pakt Molotov-Ribbentrop). Jedinou evropskou zemí, která byla stále ještě ve válečném stavu s Německem, bylo Spojené království, jehož armáda ale utrpěla otřes pádem Francie a evakuací od Dunkerku. Británie ale stále měla podporu svých kolonií a také hospodářskou pomoc od USA (které ale jinak zachovávaly neutralitu). Logickým krokem tedy byla pozemní invaze. Jediným problémem pro německá vojska byl průliv La Manche. Británie tehdy totiž stále byla „královnou moří“, jejímuž námořnictvu se německé nemohlo rovnat, ale tato výhoda by snadno šla eliminovat, pokud by Němci dokázali získat nadvládu ve vzduchu. Proto Hitler vydal 1. srpna rozkaz Luftwaffe, aby zahájila kampaň, která vyřadí RAF (Královské letectvo) z boje. 

Prvním cílem náletů Luftwaffe byly zejména přístavy, ale od 13. srpna byly téměř všechny útoky směřované na infrastrukturu RAF. Během nejtvrdších bojů v polovině srpna vysílali Němci až 1 500 letadel denně, a třeba jen mezi 13. a 17. srpnem ztratili Němci 255 letadel a Britové 184. Tento poměr se může zdát příznivý pro Británii, ale Němci ztráceli zejména bombardéry, zatímco Britové přicházeli o životně důležité stíhačky. Na konci srpna už se RAF začínalo dostávat do vážných problémů – infrastruktura byla neustále bombardována, každý den umíralo 15-20 pilotů a letadla musela vzlétat několikrát denně. Zlomovým se ukázal zdánlivě malý incident, kdy 24. srpna Luftwaffe omylem bombardovala civilní cíle v Londýně. Britská vláda nařídila odvetný úder na Berlín. Bombardování hlavního města nepřítele nemělo žádný vojenský smysl, ale stejně vedlo k rozhodujícímu zvratu. 

Na závěr článku se ještě podíváme na letadla, která byla pro bitvu o Británii rozhodující. Němci pro bombardování používaly klasické bombardéry Heinkel He111, Dornier Do17 a Junkers Ju88 a stíhací bombardér Junkers Ju87 Stuka. Jako páteřní stíhačka sloužil Messerschmitt 109E, což byl univerzální stroj, jehož nevýhodou byl ale krátký operační čas nad Británií. Stíhací letectvo RAF se skládalo ze dvou typů letounů – staršího Hawker Hurricane a modernějšího Supermarine Spitfire, přičemž početní poměr byl 2:1. Hurricane byl masově nasazovaný stroj, který se zúčastnil všech hlavních bojů druhé světové války. Během bitvy o Británii byly používány především proti bombardérům, ale v případě potřeby dokázaly zvládnout i souboje s Messerschmitty, které ale byly rychlejší a měly lepší stoupavost. Hurricane se stal nejpoužívanějším letadlem druhé světové války s největším počtem sestřelů nepřítele, byl ale poněkud zastíněn slavnějším Spitfirem. Supermarine Spitfire byl moderní stroj, který se od Hurricanu lišil použitím hliníkové konstrukce (namísto dřeva a oceli) a užším profilem se zaoblenými tenkými křídly. Toto konstrukční řešení umožnilo Spitfirům dosáhnout vysoké rychlosti a výborné ovladatelnosti. Obecně se považují za nejlepší stíhací letouny své doby. Ze začátku bitvy o Británii jich ale bylo žalostně málo (výroba se rozběhla až v květnu 1940), takže taktika RAF většinou spočívala v tom, že Spitfiry zaútočily na německé stíhačky a otevřely cestu Hurricanům, které pak napadly nechráněné bombardéry. V průběhu války se ze Spitfiru stal legendární letoun, který dokázal vzdorovat i nejlepším letadlům Luftwaffe.