Upravit stránku

Na začátku 80. let minulého století byly čtyři bitevní lodě postavené za Druhé světové války, konkrétně Iowa, Missouri, New Jersey a Wisonsin, vytaženy z rezervy a zařazeny zpět do aktivní služby.

Při svých úctyhodných 270 metrech a téměř 60.000 tunách výtlaku dokázaly tyto lodě při střelbě vychrlit 18 tun oceli a výbušnin ke svým cílům ve vzdálenosti až 32 kilometrů.

Třída Iowa byla modernizována na nošení střel s plochou dráhou letu, protilodních střel a obranného systému Phalanx. Po návratu do flotily se lodě zůčastnily akcí u Libanonu a u Iráku. Po konci studené války byly bitevní lodě opět zakonzervovány a vyřazeny z flotily. Ze všech se mělo stát plovoucí muzeum.

Málokdo ovšem ví, že reaktivace lodí v 80. letech byla jen první část plánu. Druhá, daleko ambicioznější fáze obsahovala redesignování těchto masivních plavidel, které by pak kombinovaly výhody bitevních a letadlových lodí.

Výsledná loď, bitevní letadlová loď (battlecarrier) se měla stát nejmocnějším povrchovým plavidlem všech dob. Podle různých návrhů měly lodě nést stovky mariňáků, nebo vypouštět letouny Harrier či dokonce pálit atomové projektily.

 

Díra v námořnictvu

Před Druhou světovou válkou se předpokládalo, že bitevní lodě s velkou palebnou silou budou rozhodující silou na moři a jejich protivníkem budou jen obdobná plavidla nepřítele. Pearl Harbor a bitva o Midway tyto předpoklady rozmetaly na prachy, hlavně díky tomu, že flexibilita a dlouhý dosah letounů se ukázala být nadřazená kanónům bitevních lodí.

Bitevní lodě byly tímto odsunuty ve flotile do druhé linie a jejich primárním úkolem se stala podpora vylodění armády či mariňáků. Po válce námořnictvo vyřadilo většinu svých bitevních lodí a křižníků, zatímco letadlové lodě zůstaly ve službě. Pokroky v technologii  raket přispěly ke snížení vlivu lodí s velkými kanóny a tím byla éra bitevních lodí definitivně u konce.

Pro Američany to byl zneklidňující trend. Korejská válka totiž ukázala, že doba obojživelných útoků ještě není definitivně u konce. Armádní plánovači sice unávali letecvo jako skvělou podpůrnou zbraň, ale z jejich perspektivy byla daleko přijatelnější loď, která kotví poblíž pobřeží a bombarduje těžkými zbraněmi pozice nepřítele.

Tento problém měl řešení, proto byly lodě třídy Iowa během války v Koreji na čas reaktivovány a poté znovu uloženy k "ledu".  

Nukleární bitevní lodě

V roce 1958 námořnictvo navrhlo prakticky kompletní předělání lodí třídy Iowa tím, že by se odstranily všechny 16. palcové kanóny a ty byly nahrazeny protiletadlovými a protiponorkovými střelami.

Nové raketové bitevní lodě by k tomu všemu nesly čtyři střely s plochou dráhou letu Regulus II, které by svojí nukleární střelou byly schopny srovnat se zemí i velká města ze vzdálenosti 1600 km.

Výsledkem by byla pravděpodobně nejmocnější bitevní loď všech dob, ale koncept měl své mouchy. Pokud by na to došlo, 2.000 námořníků by muselo plout se svou, 270 m dlouhou a extrémně drahou lodí směrem k nepřátelskému území, aby poté mohli zaútočit na cíl nuklárními zbraněmi. Bombardér mohl teoreticky zaútočit sám na stejný počet cílů, na větší vzdálenost a s menší posádkou.

A při ceně 1,5 miliardy dolarů by byly konverze extrémně drahé.

Navíc, ve stejnou dobu bylo nařízeno, aby byly tehdejší ponorky vybavené novými balistickými střelami Polaris. Střely Polaris měly dostřel dvojnásobný oproti střele Regulus a v ponorce jich mohlo být čtyřikrát tolik, než na bitevní lodi. Další výhoda je také zřejmá, ponorky mohly být většinu času pod vodou, takže by bylo ztížené jejich detekování.

Nakonec byl koncept nukleární bitevní lodě zamítnut.

Obojživelná bitevní loď

Návrh z roku 1961 by využil bitevní lodě jinak... Iowy by byly přestavené na převážení velkého kontingentu mariňáků. Zadní dělová věž by byla odstraněna a na jejím místě by vyrostla přistávací dráha pro helikoptéry a hangár, který by pojmul 30 helikoptér.

Ve výbavě lodi by bylo také 14 výsadkových člunů, které by dokázaly na břeh vysadit tanky a jiná vozidla. Ubytovací prostory by vystačily na 1.800 mužů, což by z bitevní lodě udělalo samostatnou expediční jednotku s velkou palebnou silou pro podporu výsadku.

Konverze se ale opět ukázala jako příliš drahá a námořnictvo mělo v té době k dispozici dost letadlových lodí, které by šly k této roli uzpůsobit levněji. 

Bitevní letadlová loď

Cena války ve Vietnamu na čas zastavila debatu o předělání třídy Iowa do nějaké nové formy. Jen jedna bitevní loď, New Jersey, byla během této války reaktivována do služby.

Na počátku 80. let začala raeganova vláda s ambiciózním plánem budování lodí. Padlo rozhodnutí, že všechny čtyři lodě třídy Iowa budou reaktivovány a modernizovány nejlepším dostupným vybavením, jako byly střely Tomahawk, protilodní střely Harpoon a obrané systémy Phalanx. Po několika letech byla tato modernizace dokončena a všechny čtyři lodě byly opět ve službě.

Druhá fáze nikdy neproběhla, ale její koncept byl přinejmenším zajímavý.

Zadní věž měla být odmotnována a na jejím místě měla být  vybudovaná přesahující letová paluba se dvěma rampami, ze kterých měly starovat letouny Harrier. V hangáru by Harrierů bylo přinejmenším dvacet a na loď by se ještě vešel výtah pro letadla. To ovšem není vše, mezi rampami by bylo umístěné velké množství raketových sil, která by nesla buď protiletadlové rakety a nebo střely Tomahawk.

Tohle všechno by zvětšilo palebnou sílu a dostřel bitevní lodě několikanásobně. Taková výměna jedné věže za dvacet multifunkčních letounů by byl "skvělý obchod". Přidání Tomahawků s jejich přesností na stovky kilometrů se zdálo ještě lepší. Ve výsledku by se loď palebnou silou dokázala vyrovnat letadlovým lodím třídy Nimitz.

Zděděné nevýhody Iow se ale táhly i do tohoto projektu. Posádka 2.000 mužů byla příliš drahá na udržování, Harriery dokázaly nést výsadkové lodě třídy Tarawa a raketová sila byla na lodích čím dál běžnější.

Rozhodlo se tedy, že pokud se mají bitevní lodě vyplatit, musí se soustředit na svojí unikátní schopnost, tedy chrlit na nepřítele tuny ocely a výbušnin ze svých 16palcových kanónů. To znamenalo, že lodě potřebovaly všechny tři své věže a z plánů na přestavbu prostě sešlo.

Budoucí tahoun

Rozkol mezi příznivci starých dobrých zbraní a moderny pokračuje i v dnešní době, kdy mají armády k dispozici drony a přesně naváděné zbraně. Sem tam se objeví situace, kdy by se reaktivace bitevních lodí třídy Iowa hodila a celá ta situace, kdy v několika přístavech sedí čtyři staré, dobré bitevní lodě, má svoji část romantiky.

Nejblíže k roli podpory obojživelných výsadků mají torpédoborce třídy Zumwalt. S minimální posádkou, přesnými zbraňemi a malým radarovým odrazem jsou prakticky opakem třídy Iowa, ale funkce mohou zastávat stejné.

Ačkoli jedna loď třídy Zumwalt má palebnou sílu odpovídající jedné věži Iowy, tyto novější lodě jsou schopny pálit své menší kanóny na větší vzdálenost s daleko větší přesností, a to díky navádění GPS.

Pokud se ukáže, že i navzdory problémům jsou Zumwalty úspěšné, bude to pravděpodobně hřebíkem do rakve bitevních lodí a finálním argumentem proti lidem, kteří chtějí bitevní lodě zpět v loďstvu.

Další články

B-2s a B-1s ze hry kvůli nástupci

B-2s a B-1s ze hry kvůli nástupci

A je to tady. Fandové legendárních letounů B-1 Lancer a B-2 Spirit můžou nepokrytě ronit slzy... Letectvo USA totiž oficiálně začne s postupným vyřazováním těchto bombardérů ze...
Psí známky v historii

Psí známky v historii

Psí známky jsou v armádách zakořeněny už velmi dlouhou dobu. Že se jedná už o dvě tisíciletí, ale ví pravděpodobně málokdo. Proto jsme se rozhodli sesumírovat nějaké ty...
Robotický

Robotický "parťák" umí zabíjet i pomáhat

Armáda USA se nadšeně pouští do robotické revoluce, která v posledních letech zasáhla všechny velké mocnosti světa....
Nejabsurdnější atomová zbraň v dějinách

Nejabsurdnější atomová zbraň v dějinách

Dobrých sedm let vláda USA vyvíjela v rámci přísně tajného projektu tu pravděpodobně nejvíc smrtící a nejmíň zodpovědnou atomovou zbraň v historii, která měla poměrně...
Nahoru