ZPRAVODAJ

Pilot amerického bombardéru, poručík Wendell Bradford Terry, byl v roce 1944 na misi s cílem bombardovat francouzský most a zpomalit Hitlerovu armádu. Jeho letadlo se však ocitlo pod nepřátelskou pozemní palbou, dostalo přímý zásah a poručík Terry jen tak tak přežil trýznivý seskok padákem, aby se pak na Vánoce ocitl v německém zajateckém táboře.

Betonovou místnost o rozměrech 5 × 7 metrů tam sdílel s dalšími 23 válečnými zajatci. A všechny tyto muže čekaly opravdu smutné Vánoce. Na hliněné podlaze, bez tepla, které by je ochránilo před krutou zimou, a s jedním malým oknem... Jaké zázračné okamžiky by je tu asi mohly potkat? To dnes víme díky deníku, který dostal Terry od Červeného kříže a do kterého si zapsal všechno, co se pak na Štědrý den roku 1944 stalo.

Balíčky s překvapením od Červeného kříže

O Vánocích roku 1944 bylo jasno a krutý chlad zalézal až do morků kostí. Uhlí do krbu nebylo a Terry i jeho spoluvězni bojovali o přežití. Už dříve shromáždili z okolí táborového dvora každý kousek dřeva nebo cokoliv, co hořelo. Vykopali malou díru uprostřed hliněné podlahy své cely a postavili si ohniště. Choulili se u něj a snažili se udržet v teple i v dobré náladě, jak to jen šlo. Zpívali koledy a se slzami v očích si vyprávěli příběhy o Vánocích doma. Svým způsobem jim to zvedlo morálku a chvilkami dokázali zapomenout na zoufalství a bídu.

Brzy ráno na Štědrý den nařídil velitel tábora všem vězňům, aby se shromáždili na dvoře. Zabaleni do čehokoliv, co našli, se natěsnali k sobě, když v tom jim německý důstojník oznámil, že tábor právě obdržel zásilku balíčků Červeného kříže ze Spojených států. Vězni propukli v bujarý jásot.

Vánoční tombola

Radost je však rychle opustila, když velitel vysvětlil, že balíčků není dost pro všechny. Ani zdaleka. Ve skutečnosti byly jen dva na každou budovu s 250 vězni. A byly to malé dárkové krabičky, které nešlo nijak rozdělit. Velitel proto přišel s řešením, že uspořádají tombolu. Všichni vězni napsali na papírek svá jména a z klobouku pak vyšší důstojníci z každé vězeňské budovy dvě jména vytáhli. Jedním z nich byl Terry.

Jak sdílet tak málo s tolika lidmi?

Co udělat s potravinami, které Terry právě dostal? Hned je sníst? Téměř 6 měsíců neměl nic sladkého. Ale co ostatní? Byli to jeho spoluvězni, přátelé. Sdíleli jeho trápení, hlad a mráz ve dne i v noci. Také jim chyběly rodiny. I oni toužili po domově, teple a bezpečí. Ale o letošních Vánocích jim nezbyla žádná radost. A kdyby všechno snědl sám, nezbylo by jim už vůbec nic.

A pak mu to došlo. Už ví, jak sdílet tak málo s tolika muži. Terry si uvědomil, že s cukrem, čokoládou a sušeným mlékem by mohl vyrobit čokoládový fondán.

Vůně čokolády vykouzlila na tvářích vězňů úsměv

Doma si sotva něco takového dopřál a tady to byl opravdový luxus. Ba co víc! Fondán by jim dokonce mohl pomoci přežít. Kvůli nedostatku jídla si totiž nebyl vůbec jistý, kdo z nich přežije do jara.

A tak se k překvapení všech pustil Terry do práce. Otevřel plechovku se sušeným mlékem, smíchal ji s vodou a nalil do malého kastrůlku, který měli v pokoji. Plechovku pak rozřízl, vyrovnal na čtvercový kus plechu a opatrně přehnul jeho okraje nahoru, čímž vytvořil malou zapékací misku. Do mléka přidal cukr, dva čtverečky čokolády a kastrůlek nechal zahřívat na plamenech malého ohně uprostřed jejich špinavé podlahy. Jak se mléko ohřívalo, čokoláda se začala rozpouštět. Terry pomalu, opatrně míchal směs, až se vzduchem začala linout první slabá vůně čokolády. Místnost naplnily vzrušené výkřiky. Pokračovat ve čtení –>

24 plátků fondánu, ani o kousíček míň nebo víc

Když se čokoláda rozpustila, Terry směs promíchal a nalil do své provizorní misky. Muži sledovali, jak tmavě hnědá tekutina začíná tuhnout, což šlo ve studeném vzduchu poměrně rychle. Nakonec Terry vzhlédl ke kruhu tváří a tiše pronesl: „Myslím, že je to připraveno.”

Terry vytáhl z police malý nožík, sklonil se nad misku a dával velký pozor, aby nakrájel fondán na stejně velké kousky – přesně 24 čtverečků. Muži na Terryho užasle zírali. Miska nebyla větší než jejich dlaň. Každý čtvereček byl sotva jako jeden prst, a přesto... Terry se chystal rozdělit s úplně všemi. Vzhlédl od misky a oči mu zářily potěšením. „Veselé Vánoce,” řekl tiše.

Okamžik, na který se nezapomíná 

Když Terry opatrně pokládal každý malý čtvereček na koneček prstu nebo do dlaně spoluvězně, jeho srdce bušilo vděčností a radostí. Tady byl malý čokoládový poklad, kousek vánoční radosti v pokoji německého zajateckého tábora. Kdo by tu mohl snít o takovém dárku?

„Veselé Vánoce,” bylo slyšet znovu a znovu. Muži se objímali, podávali si ruce a přáli si krásné svátky. Díky nezištnosti jednoho člověka bylo 23 dalších mužů naplněno na Štědrý den vděčností a láskou. Přestože byli na osamělém a zoufalém místě, daleko od domova a odloučeni od svých milovaných. Kdo ví, jak dlouho ještě...