Vznik říše
Zulové byli původně jen jedním z mnoha domorodých kmenů obývajících jihovýchod Afriky. To se ale změnilo, když se roku 1816 stal náčelníkem Šaka, nesmírně ambiciózní a schopný vládce, který neváhal kvůli získání náčelnictví zavraždit vlastního bratra. Šaka provedl rozsáhlou reformu armády, proslavila se zejména jeho oblíbená buvolí formace, při které hruď (střed formace) zastavila protivníka, zatímco rohy (křídla) ho obešly z obou stran. Se svým vojskem se Šaka vydal do krvavé války, po níž sice ležela velká část dnešní jihoafrické provincie Zululand v troskách, ale Šaka se stal svrchovaným pánem celé oblasti. Přestože sám Šaka se projevil jako nemilosrdný tyran a byl nakonec zavražděn, Zulská říše dalších padesát let prosperovala.
.webp)
Wikimedia Commons: Umělecké zobrazení náčelníka (později krále) Šaky. Je vyzbrojen vrhacím oštěpem asagaj a koženým štítem.
Wikimedia Commons: Historická fotografie zulských bojovníků
Britové přicházejí
Roku 1873 se zulským králem stal Šakův synovec Ketčwajo, schopný válečník a vládce, který budil respekt i díky své dvoumetrové výšce. V té době se ale Zulská říše dostala do hledáčku Britského impéria, které v té době už ovládalo rozsáhlé území na jihu Afriky. Ketčwajo věděl, že proti technologické převaze Britů nemá moc velkou šanci, a snažil se proto válce vyhnout za každou cenu. Důsledně tak třeba ignoroval britské urážky a provokace. Britové však nakonec vyslovili požadavek úplného zrušení zulské armády, což Ketčwajo logicky odmítl a roku 1879 vypukla válka. Velitelem britských invazních sil byl jmenován lord Chelmsford, který očekával, že rozprášení armády primitivních domorodců bude snadná a rychlá záležitost.
.webp)
Wikimedia Commons: Král Ketčwajo
Wikimedia Commons: Frederic Augustus Thesiger, lord Chelmsford
Bitva u Isandlwany
Lord Chelmsfrod rozdělil své vojsko do několika proudů, přičemž sám vyrazil s hlavními silami (skládajících se ze 4 000 Britů a několika tisíc domorodců) přímo k hlavnímu městu Ulundi. Po několika dnech se utábořil na kopci Isandlwana, kde ale nenechal zřídit žádná opevnění, protože to považoval za zbytečné. Dvacátého druhého ledna spatřili britští průzkumníci oddíl několika tisíc Zulů, který považovali za hlavní nepřátelskou armádu. Lord Chelmsford je vyrazil pronásledovat se 2 700 vojáky a většinou dělostřelectva. Na ochranu tábora zanechal jen asi 1 300 vojáků, kterým velel plukovník Pulleine, což byl ale spíše úředník než voják. Brzy se ukázalo, že Britové hrubě podcenili sílu i strategické schopnosti protivníka. Zulští velitelé totiž připravili léčku: nejprve vylákali hlavní britské síly a pak proti chabě bráněnému táboru vyslali hlavní armádu o počtu 20 000 mužů.
Většina Zulů byla vyzbrojena velkými koženými štíty a krátkými oštěpy iklwa. Někteří domorodci sice měli dokonce i zastaralé muškety, ale neuměli je pořádně používat. Britský tábor byl rychle obklíčen a následně napaden ze všech stran. Britové utvořili kruhovou obranu a nějakou dobu se jim dařilo Zuly odrážet střelbou. Okolo druhé hodiny odpoledne ale Britům začala docházet munice a jejich obrana se zhroutila. Bitva se potom změnila v masakr. Divocí zulští bojovníci nikoho nešetřili, z celého britského oddílu přežilo jen pět důstojníků, a to v podstatě jen díky omylu. Zulští válečníci totiž dostali rozkaz ušetřit všechny civilisty v černém oblečení. Těchto pět důstojníků tak zachránily jejich tmavé uniformy.
Wikimedia Commons: Bitva u Isandlwany, obraz Charlese Edwina Frippa
Impérium vrací úder
Po bitvě u Isandlwany museli kvůli přerušené logistice a demoralizaci ustoupit i zbylé britské jednotky. V Londýně vyvolaly zprávy z Afriky zděšení. Nikdo totiž nechápal, jak se mohlo stát, že místní domorodci kompletně vyhladili oddíl britské armády vybavený těmi nejmodernějšími zbraněmi. Lord Chelmsford shodil vinu za neúspěch na plukovníka Pulleineho a jeho zástupce Durnforda (oba v bitvě padli), o kterých tvrdil, že ignorovali jeho rozkaz opevnit tábor. Britská propaganda se mezitím zaměřila na úspěšnou obranu misijní stanice Rorke´s Drift, kde 140 vojáku 14 hodin odolávalo asi 4 000 Zulů. Bitva u Isandlwany se ale ukázala jako Pyrrhovo vítězství. Britská vláda totiž shromáždila novou invazní armádu, která v červnu vpadla na zulské území (a ano, znovu jí velel lord Chelmsford). Britové tentokrát neponechali nic náhodě a pomalu a metodicky postupovali k hlavnímu městu Ulundi, které oblehli a dobyli. Celé tažení provázela řada krutostí, kterými se Britové mstili za Isandlwanu. Král Kečtwajo byl sesazen z trůnu a odvezen do exilu, kde zanedlouho zemřel. Kdysi mocná říše pak byla postupně násilně začleněno do britské koloniální říše.
Wikimedia Commons: Ketčwajova kapitulace
Wikimedia Commons: Nečekanou obětí války se stal i Napoleon Evžen Ludvík Bonaparte, synovec Napoleona I. a jediný potomek francouzského císaře Napoleona III. Byl zabit Zuly při průzkumu (sloužil v britské armádě).
Odkaz Zulů
Bitva u Isandlwany zůstává dodnes jednou z mála bitev, v nichž dokázali domorodci zvítězit nad koloniálními armádami. Hlavním důvodem jejich úspěchu byla arogance Britů, kteří své protivníky hrubě podcenili. Takzvaný Zululand se později stal jednou z provincií Kapské kolonie, ze které se později stala Jihoafrická republika. V JAR dnes žije přes 10 milionů Zulů, takže tvoří asi 22 % populace. Svět už je ale asi navždy bude znát zejména jako brutální, ale výjimečně schopné válečníky, kteří dokázali alespoň chvíli vzdorovat nejmocnější říši své doby.
Zdroje
https://www.nam.ac.uk/explore/zulu-war
https://sahistory.org.za/people/shaka-zulu
https://medium.seznam.cz/clanek/lil-tic-historicky-okynko-ktery-nikoho-nezajima-x-jizni-afrika-anglo-zulska-valka-31581
https://en.wikipedia.org/wiki/Shaka
https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of_Isandlwana
Zdroj obrázků: Wikimedia Commons (public domain)
