Vysoká nadmořská výška a jak se v ní chovat

Není moře jako moře

Nadmořská výška jako taková je údaj, který nám umožňuje zjistit, jak vysoko se dané místo nachází. V České republice se uvádí v metrech nad mořem (m n. m.). O které moře se ale vlastně jedná? První měření nadmořské výšky se u nás provádělo již za Rakouska-Uherska, kdy se používalo pro výpočty Jadranské moře u Terstu. Po druhé světové válce se ale změnila politická situace a padlo rozhodnutí sjednotit tuto hodnotu pro celý východní blok. Dnešní měření nadmořské výšky tak vychází z hladiny Baltského moře u Kronštadtu v Rusku (rozdíl obou systémů činí asi 0,46 metrů). Pro mezinárodní měření se pak používá výpočtem stanovená referenční hodnota.

Wikimedia Commons: Historická cedule s nadmořskou výškou

Nadmořská výška a člověk

K nadmořské výšce se váže i spousta dalších faktorů. Nejdůležitějším z nich je tlak vzduchu, který se měří buď v hektopascalech nebo barech. S tlakem pak souvisí i teplota a hustota vzduchu, přičemž platí, že čím vyšší nadmořská výška, tím nižší tlak, teplota i hustota vzduchu. Lidský organismus nejlépe funguje v nížinách, ale je schopen se přizpůsobit i životu ve vyšších polohách (nejvyšší položené lidské sídlo se nachází 5 000 m n. m.). Pro nepřizpůsobeného člověka je ale pobyt ve vyšší nadmořské výšce velmi nepříjemný či přímo nebezpečný. Při výpravě do Krkonoš nebo Beskyd se není čeho bát, jelikož za problematickou se většinou považuje výška nad 2 500 metrů. Při výpravě do Alp či jiných velehor se už ale vyplatí dát si pozor a dodržovat určité zásady.

Wikimedia Commons: Ve výškách nad 2 500 metrů už se většinou objevují první příznaky nedostatku kyslíku

Wikimedia Commons: Bolivijské město La Paz leží ve výšce 3 600 m n. m. Žije zde okolo 750 000 lidí

Aklimatizace je základ

Nad 2 500 m n. m. se už začíná projevovat nedostatek kyslíku, který je způsobený právě nižší hustotou vzduchu. Mezi příznaky nedostatku kyslíku patří slabost, únava, dušnost a zrychlený tep. Nižší tlak pak zase může způsobit bolesti hlavy nebo závratě. Dobrou zprávou však je, že lidé jsou velmi přizpůsobivá stvoření, a i na tyto podmínky si tělo dokáže po určitém čase zvyknout (aklimatizovat se). V případě delších výprav se proto doporučuje vystoupat každý den jen 300–500 výškových metrů a po pár dnech si dopřát den odpočinku. Nejvíce zatěžující pro organismus je v této výšce spánek, takže v případě jednorázových výstupů se doporučuje před přespáním co nejvíce sestoupit. Po aklimatizaci už často žádné potíže ani nemusíme pociťovat. Výhodou aklimatizace na vyšší nadmořskou výšku je to, že tělo produkuje více červených krvinek, což zvyšuje celkovou výkonnost. Dokonce existuje sportovní metoda zvaná hypoxický trénink, při které sportovci trénují ve vysokých výškách, aby si zvykli na nedostatek kyslíku. V zemích jako Česko, které neoplývají třítisícovkami pak mohou sportovci využít hypoxické laboratoře, ve kterých se nedostatek kyslíku simuluje.

Wikimedia Commons: V Himalájích většinou horolezci před samotným výstupem tráví několik týdnů ve vysoko položených základních táborech

Akutní horská nemoc

Pokud se někdo předem neaklimatizuje, riskuje při rychlém výstupu akutní horskou (výškovou) nemoc. Toto onemocnění (či spíše stav) se ze začátku projevuje jako lehká opilost nebo kocovina. Zasažený člověk má zhoršenou koordinaci, projevují se u něj poruchy myšlení a špatně se mu dýchá. V případě setrvání ve stejné výšce se později projevuje i modrání rtů a dezorientace. Konečnou fází je pak bezvědomí a smrt. V případě extrémních výšek (nad 5 000 metrů) pak může dojít i k vysokohorskému otoku plic nebo mozku, což už je život ohrožující stav. Horská nemoc se léčí buď sestupem nebo podáním čistého kyslíku.

Himalájská zóna smrti

Ve výškách nad 5 000 m n. m. už je lidské tělo na hraně své schopnosti přizpůsobit se. Aklimatizace je stále nutností, ale i ten nejlépe připravený horolezec už začne pociťovat slabost a dušnost. Opravdu extrémní podmínky pak začínají ve výškách nad 8 000 metry. Tato oblast se označuje jako zóna smrti a pobyt v nich bez kyslíkových lahví je dlouhodobě smrtelný. Třeba při zdolávání nejvyšší hory světa Mount Everestu (8 849 m n. m.) získávají horolezci každým nádechem oproti normálu jen asi čtvrtinu kyslíku a jejich klidový srdeční tep dosahuje 140 tepů za minutu. To je ještě umocněno tím, že základní tábory leží „jen“ asi ve 5 000 m n. m., takže horolezci musí během samotného výstupu vystoupat více než 4 000 výškových metrů, což je i s kyslíkovými lahvemi extrémně náročné.

Wikimedia Commons: Vrchol Mount Everestu na historické fotografii

Wikimedia Commons: Himaláje při pohledu z vesmíru

Nejhorší na závěr

Pobyt ve vysokých výškách ale přináší ještě jednu velkou nepříjemnost – nemůžete si ani pořádně uvařit čaj. Nízký tlak totiž způsobuje, že voda se začíná odpařovat už při nižší teplotě, než je obvyklých 100 stupňů Celsia. Na Sněžce je to ještě zanedbatelných 95°C, ale ve 3 000 m n. m. voda vře při 90°C a na Mount Everestu dokonce už při 71°C. Nejde o to, že byste si vysoko v Alpách či v Andách čaj vůbec neuvařili – ale prostě to už chuťově nebude ono.

Zdroje

https://www.cdc.gov/yellow-book/hcp/environmental-hazards-risks/high-altitude-travel-and-altitude-illness.html
https://worldtravelprotection.com/travel-insights/high-altitudes-travel-safely/
https://www.stoplusjednicka.cz/co-se-deje-s-lidskym-telem-v-zone-smrti-pod-vrcholem-mount-everestu
https://www.outdoortipy.cz/vliv-nadmorske-vysky-na-cloveka/
https://cs.wikipedia.org/wiki/Nadmořská_výška

Zdroj obrázků: Wikimedia Commons (public domain)

Další články

Archiv článků

ZPRAVODAJ