ZPRAVODAJ

V roce 1944, přesněji 17. prosince vyslala japonská armáda tehdy třiadvacetiletého vojáka, který se jmenoval Hirō Onoda, na Filipíny, kde se měl připojit k takzvané brigádě Sugi. Jeho přesné umístění bylo na malém ostrově Lbang, zhruba 75 mil od hlavního města Manila a jeho rozkazem bylo vedení guerillové (partizánské) války proti Spojencům.

Když Onoda opouštěl rodný ostrov, velící důstojník divize mu jasně řekl: „Máte naprosto zakázáno zemřít svou rukou. Může to trvat tři roky, možná i pět let, ale ať už se stane cokoli, vrátíme se pro vás. Dokud bude žít alespoň jeden voják, budete mu velet. Budete muset přežívat na kokosech a banánech, ale za žádných okolností se nesmíte vzdát života dobrovolně!“. Jak se později ukázalo, Onoda byl opravdu skvělý v plnění rozkazů a celkem 29 let uplyne, než odloží zbraně a vzdá se…

Plnit úkol!!

V únoru 1945, jen pár měsíců po příjezdu Onody na Lubang, zaútočili Spojenci na ostrov a bez větších problémů překonaly jeho obranu. Jak nepřátelští vojáci postupovali vpřed, Onoda a ostatní vojáci se rozdělili do dvou skupin, a ztratili se v husté jungli. Onodova skupina se skládala z jeho maličkosti a tří ostatních mužů: desátníka Shimady a dvou vojínů Kozuky a Akatsua. Zpočátku přežívali na dávkách rýže, následně přidali na jídelníček kokosové ořechy a banány a jako zpestření sem tam zabili a snědli krávu nějakého místního farmáře.

Bylo to během lovu, kdy vojáci guerillové jednotky poprvé našli leták zanechaný nějakým domorodcem, na kterém bylo napsáno: „Válka skončila 15. srpna, vyjděte ze svých skrýší!“. Japonci se po delší debatě dohodli, že to je jen propagandistický trik spojenců, jak je vylákat z úkrytů a zabít je. V průběhu let to ovšem nebyla jediná zpráva, kterou našli, letáky byly shazovány z letadel, noviny byly zanechávány na dostupných místech a sem tam nalezli i dopisy od příbuzných s fotkami, kteří žádali o návrat do vlasti. Každý pokus byl považován za „kachnu“ od Spojeneckých jednotek.

Příběh pokračuje

Onoda a jeho muži žili dlouhá léta v džungli, občas se dostali do přestřelky s místními obyvateli a sem tam sabotovali místní infrastrukturu a sýpky v rámci partyzánského boje. Počasí a těžkosti je ovšem nešetřili, museli čelit velkému horku, neustálému dešti, krysám, hmyzu a občasným pátracím skupinám místních obyvatel. Jakýkoli vesničan v okolí byl považován za špeha a zlikvidován touto čtveřicí mužů.

Toto se ovšem neobešlo beze ztrát… V září roku 1949, tzn. čtyři roky po jejich ukrytí na ostrově, jeden z vojáků rozhodl, že války bylo dost a je čas jít. Bez jakéhokoli slova se vojín Akatsu odplížil pryč a brigáda Sugi byla zredukována na pouhé tři muže. Následující rok našli ostatní vojáci vzkaz od Akatsua, který jim oznamoval, že byl přijat a opatrován přátelskými jednotkami hned jak vystoupil z džungle. Tentokrát se vojáci shodli, že Akatsu byl přinucen vojáky ke spolupráci.

V roce 1953 byl desátník Shimada při přestřelce s rybáři zasažen do nohy a následně bez jakýchkoli zdravotních potřeb vyléčen dvěma spolubojovníky. Ačkoli se zranění obešlo bez následků, smůla provázela desátníka dál a zhruba o rok později byl zastřelen při přestřelce s pátrací skupinou na pláži Gontin. Bylo mu 40 let.

19 let pekla

Po následujících 19 let Onoda a Kozuka pokračovali ve společné válce, přežívali v provizorních úkrytech a sem tam zabili krávu pro vylepšení jídelníčku, což okamžitě vyprovokovalo lokální vojenskou posádku k dalšímu neúspěšnému pokusu o jejich nalezení. Oba vojáky hnalo nezlomné přesvědčení, že japonská armáda se co chvíli vrátí a znovu obsadí ostrov, k čemuž napomůžou dlouholeté zkušenosti obou mužů.

Celých 19 let po smrti Shimady, v říjnu roku 1972, byli Onoda a Kozuka na guerillové výpravě, kdy jejich cílem bylo spálení úrody rýže, která patřila místním farmářům. Bohužel pro Kozuku, Filipínská policejní hlídka oba muže zahlédla a vypálila jejich směrem dvě rány. Kozuka byl zasažen do prsou a na následky svého zranění zemřel, což ukončilo 27 let dlouhé období jeho skrývání. Onodovi se podařilo utéci do džungle.

Kapitulace

Novinky o Kozukově smrti se rychle donesly do Japonska a všeobecně se předpokládalo, že pokud byl Kozuka schopen přežít takovou dobu v džungli, poručík Onoda musí být také naživu, ačkoli byl již po 13 letech prohlášen za mrtvého. Všem následujícím pátracím skupinám se bez problému vyhnul.

Obrat v téhle situaci nastal až v roce 1974, kdy byl Onoda již rok a půl o samotě v džungli. Japonský student vysoké školy, Norio Suzuki, oznámil přátelům a rodině, „že se chystá najít poručíka Onodu, pandu a sněžného muže, přesně v tomhle pořadí.“ Suzuki slavil poměrně rychle úspěch, a po nalezení Onody se z těchto dvou mužů rychle stávají přátelé. Ačkoli se Suzuki snaží přítele přesvědčit, že válka již dávno skončila, Onoda odmítá kapitulaci, dokud nedostane jasný rozkaz od svého velícího důstojníka. Suzuki následně pořídí několik společných fotek a přesvědčí Onodu k setkání za dva týdny na smluveném místě.

Po 14 dnech na smluveném místě nalezl Onoda vzkaz, že se Suzuki vrátil na ostrov s jeho bývalým velitelem, majorem Taniguchim. Když došlo k setkání, Onoda na místo přišel ve zbytcích své sváteční uniformy, u pasu měl zavěšený meč a na ramenou jeho stále funkční pušku Arisaka s 500 náboji a několika ručními granáty. Major Taniguchi, který se mezitím stal knihkupcem následně nahlas přečetl rozkaz: „Japonsko prohrálo válku a všechny bojové činnosti musí okamžitě ustat“. Po chvíli němého vzteku odstranil Onoda ze své pušky náboje, ze zad si sundal batoh a vzdal se.

Návrat domů

V ten čas měl Onoda a jeho jednotka na kontě již přes 30 zabitých a 100 zraněných lidí a celkem 29 let z jeho 52 strávených v džungli ve válce, která pro svět skončila relativně dávno. Protože se tohle vše událo kvůli přesvědčení, že válka ještě neskončila, Onoda byl omilostněn a mohl se svobodně vrátit do Japonska jako hrdina. I přes své kladné přijetí se ovšem nemohl přizpůsobit modernímu stylu života a odstěhoval se do Brazílie, kde se stal farmářem. V roce 1996 se vrátil na ostrov Lubang a daroval 10 000 dolarů místní škole. Zemřel 17. ledna roku 2014.