ZPRAVODAJ

"Hitler vybudoval okolo Evropy pevnost... ale nějak zapomněl na střechu." Franklin D. Roosevelt

"Banditi na třech hodinách!!!" Náhlý klapot střel z dvanácti kulometů pálících v jednu chvíli zatřásl patnáctitunovým čtyřmotorovým letounem, ale poručík letectva Spojených států William E. Lawley junior měl letadlo pevně v rukách. Čtyři motory řvaly, jak se snažily nabrat rychlost a prorazit skrze hustý černý mrak protiletadlové palby a přitom držet sevřenou formaci se stovkami dalších obrovských letounů nacpaných tunami výbušnin.

Nad hlavou dva stíhači Focke-Wulf 190 přešly do střemhlavého útoku, při kterém chrlily stovky střel z kulometů a kanónů. Bílé trasírky některých protipancéřových střel bzučely kolem kokpitu, zatímco další prorážely trup s nepříjemným zvukem oceli narážející do oceli. Černé obláčky nepřátelské artilérie kvetly všude kolem Lawleyho bombardéru, každý představující náboj explodující do tisíců žhavých šrapnelů. Nepřátelské stíhače prolétaly kolem rychlostí přes  600 km/h. Byly tak blízko, že by Lawley mohl říci jakou barvu mají oči nepřátelských pilotů, kdyby se zrovna nesnažil udržet posádku naživu. Zatímco se šedivé stíhačky nepřítele řítily vstříc další letce amerických bombardérů, jeden z palubních střelců zahájil prudkou palbu, kterou přerušil jen ve chvíli, kdy se na scéně ukázaly dva spojenecké stroje P-47, které zahájily hon na Focke-Wulfy.

Psal se dvacátý únor roku 1944, byl to první den "Velkého týdne" a Boeing B-17 poručíka Lawleye byl v čele formace tisíce bombardérů poslaných na důležitou misi. Účelem mise byla likvidace německých výrobních linek na tanky, letadla a další životně důležité věci pro armádu. Nedá se říci, že by Němci tento úkol Američanům usnadňovali.

Díky drtivé porážce u Stalingradu a následně u Kurska bylo v roce 1944 Německo neúnavně zatlačováno po celé východní frontě. Vše šlo dobře, ale pro úplné poražení Hitlerova režimu v co nejkratším čase, byla potřeba válka na dvou frontách, což vyžadovalo úspěšnou invazi do Evropy, osvobození Francie a následné vymačkání života z Nacistů v Německu. Tohle se ale snadněji řeklo, nežli udělalo: Hitler strávil celé čtyři roky opevňováním francouzského pobřeží na to, čemuž říkal "Pevnost Evropa". Stejně jako Luftwaffe potřebovalo vyřadit anglickou protileteckou obranu, aby mohlo dojít k invazi do Anglie, Spojenci teď museli projít přes masivní obrannou linii postavenou od Calais až po Pyreneje.

Velký týden byla spojenecká kampaň zaměřená na letecké doručování explozivních pozdravů na produkční kapacity hluboko v týlu nepřítele. Ve dne, v noci, vlna za vlnou amerických B-17, B-24 a britských Lancasterů likvidovala loděnice, vlakové uzly, elektrárny, letiště, ocelárny, přehrady a vojenské základny prakticky bez odpočinku. Tyto útoky si vybíraly svou daň na válečném snažení Německa a bylo těžké pro ně vybudovat vůbec cokoli funkčního.

Obrovské útoky tohoto typu nebyly pro poručíka Lawleye nic nového. Ve svých 23 letech letěl tenhle veterán za poslední rok celkem devět misí nad Německem, přičemž musel překonat brutální protiletadlovou palbu a nemilosrdné stíhače nepřítele. Tohle byla jeho desátá mise, ale první v kokpitu nové B-17 přezdívané "Cabin in the Sky III". Proč ta trojka? To protože jeho předchozí letadla byla v posledních misích zničena.

Cílem náletu byla letecká továrna u města Lipska, hodinu od samotného Berlína. Nacisti, bojující na své vlastní půdě, byli odhodláni zastavit bombardování za každou cenu...

B-17 měla celkem přiléhavou přezdívku "Flying fortress" (létající pevnost). Disponovala čtyřmi motory, 15 tunami pevné konstrukce a velkou palebnou silou, která by dokázala z průměrného kopce udělat něco, co připomíná ementál. Posádku tvořilo deset mužů: dva piloti, inženýr, navigátor, bombometčík, radista a čtyři chlapíci za kulomety, které sloužily k obraně letadla. Na letadle bylo velké množství střílen s kulomety, které pokrývaly perimetr kolem bombardéru. Trup byl slušně pancéřovaný a dokázal vydržet dost zásahů. Proto ta "Létající pevnost".

Přes čtyři stovky těchto pevností zabraly nebe nad Lipskem... Bombometčíci koukali skrze tehdy nejmodernější zaměřovače, počítali dráhu bomb a pak pokládali explozivní koberec na svůj cíl. V hlučném kokpitu letadla poručík Lawley dýchal kyslík ze své masky, protože B-17 ještě nedisponovala vyhříváním ani tlakovou kabinou. Držet letadlo v úplném klidu bylo příliš riskantní, protože to z něj udělalo příliš snadný cíl pro německé střelce na zemi.

Pod nimi probíhala řada explozí, jako když házíte drobné kamínky do klidného jezera. V letadle poručíka Lawleye byl ale problém, pumovnice se odmítala otevřít. Led vytvořený nízkými teplotami zamrazil bomby na svém místě, takže nepopadaly jako u jejich sousedních letadel. Zatímco sousední letadla zrychlovala díky odhlehčení, Lawley pomalu zaostával, i když přidal plyn, aby ztrátu kompenzoval.

Náhle došlo hlášení skrze interkom, že se blíží další čtyřčlenná formace Focke Wulfů, tentokrát zezadu. Díky slunci za zády nemohli zadní střelci bombardérů adekvátně zareagovat a nepřátelští stíhači prakticky roztrhali sousední letoun na kusy. Výbuchy flaků se pomalu přibližovaly ke svým cílům a jeden motor Lawleyova letounu dostal plný zásah šrapnely a okamžitě začal hořet, takže musel být úplně odstaven.

Přicházela další hlášení, německá letadla byla všude, zdánlivě útočila ze všech směrů naráz. B-17 se natlačily téměř křídlo na křídlo, stejně jako se ohrožení bizoni srocují při útoku predátorů, protože to je jediná šance jak se v pořádku dostat domů. 

Střelci letounu pálili do všech směrů, Lawley kontroloval situaci skrze sklo kokpitu, když uviděl, jak na něj střemhlav padají dvě 190. S ohlušujícím úderem prošla jedna explozivní střela z kanónu skrze sklo a explodovala uvnitř. Všechno pro piloty zčernalo....

Lawley se se škubnutím probral o několik vteřin později, v jeho uších to znělo jako kdyby byl hlavou v rozeznělém kostelním zvonu. V letadle pípaly všechny varovné kontrolky a velká část budíků přístrojové desky byla provrtaná šrapnely. Jeho pravá ruka byla roztříštěná. Rozmazaným pohledem zahlédl kopilota jak mrtvý leží na ovládací páce, kterou tlačí tělem dopředu. Letoun byl v prudkém klesavém letu, který se díky plné pumovnici zhoršoval. Okno kokpitu bylo úplně roztříštěné a rozbité sklo bylo převážně v tělech obou pilotů. Okolí bylo zaneřáděné krví a olejem. Další motor byl v plamenech.

Poručík Lawley ale nezpanikařil... Prostě udělal svojí práci.

Odhodlaný dovést letadlo a posádku domů živou, natáhl svou jedinou funkční ruku k mrtvému kopilotovi, odtáhl ho na zem a chopil se ovládání. Nějakým způsobem se mu podařilo vyrovnat let, vypnout hořící motor a provést manévr, který bombardér dostal do nejbližšího mraku, který ho ukryl před dalšími útoky. Přitom "šlápl na plyn" a snažil se co nejrychleji uniknout.

Ostatní B-17 z formace ohlásily zničení Cabin in the Sky, ale Lawleyemu se podařilo uniknout stíhačům a dostat se z okolí Lipska. Přeletěl napříč Německem, vyhnul se všem protiletadlovým postavením a nakonec se dostal nad francouzský venkov, kde nařídil ostatním členům posádky vyskočit.

V té době se dozvěděl, že všichni členové posádky jsou po útoku zranění a dva z nich tak těžce, že nebyli schopni použít padák.

Lawley si řekl: "OK, tak vás teda dostanu domů..." Nikdo z letadla nevyskočil.

Bombometčíkovi se po nějaké době podařilo uvolnit pumovnici a vypustit všechny bomby nad nedůležitou a prázdnou částí Francie. Netrvalo to ale dlouho a bombardér zachytila letka Me-109 na radaru. Muži se rozběhli k palpostům, Lawley s poškozeným letounem prováděl únikové manévry a podařilo se mu nějakým nepravděpodobným způsobem opět uniknout. Během toho ovšem spotřeboval daleko více benzínu, než se mu líbilo a jediné dva funkční motory jely prakticky téměř na prázdno.

Když bylo jasné, že "Messouni" jsou už pryč, Lawley srovnal letoun a omdlel ze ztráty krve. 

Tenkrát nebylo nic jako autopilot a on byl jediný, kdo uměl ovládat letadlo. Naštěstí si jeho mdlob všiml navigátor a okamžitě ho probudil.

Cabin in the Sky se zázračně podařilo dosáhnout Lamanšského průlivu a tam dostal povolení k nouzovému přistání na kanadském letišti pro stíhací letouny u pobřeží. Kdyby jste si mysleli, že tím krizová situace skončila, mýlíte se. Když už mělo dojít na přistání, kola se nevysunula...

Takže s jedním motorem sotva fungujícím díky nedostatku paliva, napůl oslepený rozbitým sklem, vyčerpaný ztrátou krve, bez přistávacího zařízení, osmi zraněnými členy posádky, jednou funkční rukou se poručík William Lawley pokusil o nouzové přistání s patnáctitunovou bestií na travnatém letišti o velikosti fotbalového hřiště.

Náraz byl tvrdý a letoun klouzal napříč celou přistávací plochou a zastavil se jen pár metrů od kanadských kasáren. Všichni členi posádky přežili...

Lawley nakonec vystoupil z letounu po svých, strávil několik týdnů v nemocnici a plně se uzdravil.

Než skončila válka, pilotoval ještě další čtyři bombardovací mise.