ZPRAVODAJ

Tibor Rubin byl židovský tvrďák narozený v Maďarsku, který nejenže přežil čínský zajatecký tábor, ale i i nacistický koncentrák a sám dokázal udržet kopec proti korejské armádě, a to ne jen jednou, ale DVAKRÁT. Byl také čtyřikrát nominovaný na Medaili cti, jednou ji obdržel a hlavně PŘEŽIL, aby svůj příběh předal dál.

Tibor se narodil v Maďarsku v roce 1929. Jeho otec byl obuvník, který byl shodou okolností veteránem První světové války. Konkrétně bojoval na východní frontě a pak přežil šest let ruského gulagu. Navzdory tomu, že Tiborův otec bojoval na straně Rakouska-Uherska, takže na straně Německa, byl po nástupu Adolfa Hitlera k moci, poslán v rámci Konečného řešení židovské otázky i s celou rodinou do Auschwitzu. Popisovat hrůzy koncentračního tábora nemá v tomto článku smysl... Ale bylo to vážně hrozné (slabé slovo pro peklo, které lidi v táborech prožívali), Tiborův otec, sestra a matka toto utrpení nepřežili a Tibor sám, ve věku pouhých třinácti let, musel přežít dlouhých 14 měsíců sám poté, co byl přestěhován do koncentráku v Mauthausenu.

Tento tábor smrti byl osvobozen americkými vojáky v roce 1945 a tehdy patnáctiletý Tibor Rubin se zapřisáhl, že se Americe za jeho osvobození odvděčí.

Tři roky Rubinovi trvalo, než se dostal do Států, kde se hned po příjezdu pokusil dostat do armády. Na poprvé mu byl nábor odepřen, neovládal angličtinu na dostatečné úrovni. Tak se učil, zkusil to znovu v roce 1950 a byl přijat. Poté zamířil do výcvikového tábora a byl okamžitě odvezen do Jižní Koreje, aby mohl bojovat a padnout za svou novou zem.

"Ted" Rubin byl frontovým vojákem u první divize kavalérie v prvních dnech války v Koreji. Tehdy armáda Severní Koreje, která byla sama podporována Čínou, překročila 38. rovnoběžku a začala zabírat amerikou podporovanou Jižní Koreu. Američani a Korejci pod tlakem těžké početní převahy nepřítele museli ustoupit do malého perimetru v okolí města Pusan, kde čekali na příjezd posil. První jízdní divize měla za úkol držet silnice co nejdéle, přičemž musela odrážet doslova stovky tisíc severokorejských jednotek.

Desátník Ted Rubin byl umístěný na kriticky důležitém kopci, který byl nad hlavní silnicí do Pusanu. Všichni muži jeho jednotky byli zabiti v boji proti severokorejské taktice "lidské vlny", při které obrovské množství lidí vyzbrojených vším od druhoválečných pušek po těžké kameny, útočilo proti vybraným cílům. Během tohoto boje dostal Ted Rubin jeden ze svých proslulých "záchvatů zuřivosti", popadl kulomet ráže .30 a o samotě bránil kopec po celých 24 hodin. Když konečně dorazily posily, našly Rubina, jak sedí na kopci vedle stále kouřící zbraně, prázdných beden od nábojů a obří hromady mrtvých Korejců.

O pouhé dva týdny později vedl Rubin jednomužný útok na nepřátelské pozice, při kterých zajal přes sto nepřátel.

Mezi roky 1950 až 1953 bojoval Ted na frontě s neuvěřitelným množstvím statečnosti a odhodlání. Byl tak skvělým vojákem, že ho jeho velitelé celkem čtyřikrát nominovali na Medaili cti, dvakrát na Stříbrnou hvězdu a na několik dalších medailí. Žádné z ocenění ovšem nikdy nedostal, jeho seržant byl vyhlášený antisemita, který prý prohlásil, že by se raději nechal odsoudit, než aby nějaký Žid pod jeho velením dostal Medaili cti. Místo toho tedy seržant vysílal Rubina na celou řadu šílených sebevražedných misí a ultra nebezpečných patrol, přičemž doufal, že Ted během těchto akcí zemře.

Rubin se pochopitelně dál vracel vcelku...

Po třech letech kopáni Korejců do zadku se Tibor Rubin opět dostal do další "absurdní" situace, když jeho jednotku 150 mužů napadla celá brigáda čínské pěchoty - téměř pět tisíc mužů. Rubin se opět přepnul do svého "bojového módu", popadl kulomet a začal vše v okolí kropit jak smyslu zbavený. Střílet přestal, až když byl několikrát ošklivě zraněný šrapnely, kulkami a kousek od něj vybuchl granát. Jeho bezvládné tělo pak bylo odtaženo do Severní Koreje, do zajateckého tábora.

Tento zajatecký tábor byl umístěn u města Pyoktong. Ted Rubin a dalších 40 jeho spolubojovníků bylo "vhozeno" do díry a prakticky zapomenuto. Vojáci trpěli nedostatkem jídla, zdravotní péče a všeobecně jakéhokoli respektu. Tito muži (stejně jako tisíce dalších) byli vystaveni nelidským podmínkám v teplotách pod bodem mrazu a bez přístupu k teplému oblečení. Každým dnem hladověli, umírali na svá zranění a nebo umrzali.

Rubin si tyhle podmínky moc dobře pamatoval z dřívějška. A hlavně věděl, jak jim čelit.

Jako občanovi původem z komunistické země, nabídl čínský velitel Rubinovi lístek domů. Odmítl. Místo toho strávil další rok a půl se svými spolubojovníky z jednotky tak, že se opakovaně plížil noc co noc ze své cely, vloupával se do skladů zásob v okolí, připlížil se zpět a pomáhal svým kamarádům. Když nedělal tohle, využíval triků, co se naučil v koncentrácích, ke zvednutí morálky.

Po téměř dvouletém věznění v zajateckém táboře, Ted Rubin a dalších čtyřicet mužů jeho jednotky bylo propuštěno zpět do Ameriky. Vrátil se domů a začal pracovat v bratrově obchodu s alkoholem.

Muži, které Rubin tehdy zachránil, bojovali za to, aby byl nějakým způsobem za svou službu vlasti odměněn. Jejich telefonáty i dopisy byly po dlouhou dobu ignorovány, dokud v roce 2005 v rámci boje proti rasismu neotevřela armáda staré reporty z doby Korejské války.

23. listopadu roku 2005, tehdy 76letý Tibor Rubin obdržel jako osmnáctý Žid v řadě svou Medaili cti.

Tibor Rubin zemřel 5. prosince roku 2015 ve věku 86 let.

Čest jeho památce!