ZPRAVODAJ

"Na povrchu se můžu zdát hubená, malá, slabá, ale pravda je taková, že má ruka nikdy nezaváhala." Nina Onilova

Nina Onilova se narodila v roce 1921, konkrétně v malém městečku na Ukrajině, která tehdy byla logicky součástí Sovětského svazu a jak už to tenkrát bylo, na počátku války se všichni unisono shodli, že by byl dobrý nápad zabíjet Němce a bát se Stalina. Neví se, kdo přesně byli její rodiče, protože byla zanechána na prahu místního malého sirotčince. O jejím dětství se toho příliš neví, ale první zmínky o tom, co dělala jako mladá, byly záznamy z lokální textilní továrny, kde pravděpodobně pracovala. Navzdory protivenstvím a ne zrovna jednoduchému mládí si Nina zachovávala dávku optimismu a osudu čelila s úsměvem.

Jednoho dne v továrně došlo na promítání tehdy ultra úspěšného filmu, který je u nás znám pod názvem Čapajev. Jednalo se o akční drama o bandě vojáků Rudé armády, kteří za pomocí kulometů a tisíců nábojů pobijí několik stovek fašistů. V jedné masivní scéně vidí statečná sedlácká dívka hromadný útok Rudé armády na nepřítele a rozhodne se, že ona i její přátelé dají nepřátelům Ruska co proto. Popadne proto zbraň z rukou zraněného vojáka, nabije pás nábojů a začne střílet do bajonety se ježící linie nepřátel komunismu.

Nina si snímek okamžitě zamilovala.

Netrvalo to dlouho a Nina se přidala do lokální skupiny, která trénovala lidi v zacházení se zbraněmi. Každý den a noc v následujících měsících strávila tréninkem palby z kulometu...

Netrvalo to příliš dlouho a jeden nechvalně proslulý chlapík s knírem rozhodl, že je dobrý nápad zaútočit na Rusko. Onilova si to vzala osobně a okamžitě se přihlásila k Rudé armádě. Protože tenkrát ještě platilo, že dívky nemohou jít do předních linií, byla ustanovena medikem a poslána na Krymský poloostrov, konkrétně k 25. puškové divizi. Ani nemusela čekat dlouho, než se ukázali Němci...

Sevastopol bylo tenkrát jedno z nejdůležitějších měst v oblasti. Velký přístav u Černého moře, který nikdy nezamrzal, tudíž byl životně důležitý pro ruský obchod i pro vojenské účely. Vedlo se kolem něj za stovky let hned několik válek.

Každopádně, Nina z té oblasti pocházela a neměla rozhodně žádnou chuť přenechat "klenot Černého moře" polnímu maršálovi Von Mannsteinovi a jeho bandě Nácků. Zakopala se proto se svou jednotkou kolem města a čekala, než se velitel ukáže i svými Panzery.

Ačkoli jako medik nedisponovala zbraní, vybrala si pozici co nejblíže místnímu kulometnému hnízdu a netrvalo příliš dlouho, než ukázala velícímu důstojníkovi jak se s tou zbraní zachází. Když byla bitva v okolí nejtvrdší a nepřátelský útok hrozil proražením obranných linií, jednotce kolem kulometu se zasekla zbraň, a protože všichni byli nováčci, nikdo nevěděl, co má udělat, aby zbraň znovu pálila. Nina se tedy zvedla a s úsměvem odkázala vojáky v okolí do patřičných míst, otevřela kulomet, vyřešila problém a začala jak zběsilá pálit do nabíhající nepřátelské pěchoty. 

Za hrdinství v poli byla Nina povýšena na seržanta a pověřena vedením kulometné jednotky. Během následujících třech měsíců prakticky nonstop bojů bojovala neúnavně na okrajích města a proti ní stála pravděpodobně nejlepší evropská armáda té doby. V listopadu roku 1941 se jí ale štěstí tak trochu vyčerpalo. Během jedné šarvátky do jejího zákopu spadla mina z minometu a Nina byla zraněna desítkami kovových šrapnelů. Po převezení do nemocnice byla prohlášena za neschopnou dalších bojů a mohla se vrátit domů jako hrdinka.

Jenže ona to neudělala. Když toho byla schopna, prostě odešla z nemocnice a vrátila se ke své jednotce.

O pouhý měsíc později, díky zuřivému německému útoku přišla o všechny náboje a jediné co jí zůstalo, byly zápalné láhve. Nina se tedy vyplazila ze zákopu, překonala několik desítek metrů k blízkému nepřátelskému tanku typu Panzer III, zapálila knot láhve a vhodila ji na pancíř tanku. Benzín z láhve popálil posádku a zažehl jeho zásoby benzínu, což o chvíli později zlikvidovalo celý tank.

Tenhle čin, který dokázala navzdory všem okolnostem, byl natolik heroický, že Nina obdržela Řád rudé vlajky, který se uděloval za hrdinství v boji. Nina samotná pokračovala v boji další čtyři měsíce, dokud nebyla v březnu roku 1943 znovu zraněna a poslána do nemocnice. Zatímco ležela, začala psát dopis herečce, která hrála její hrdinku ve filmu Čapajev. Bohužel, zemřela na svá zranění dříve, než ho stihla dopsat.

Její příběh ovšem zapomenut nebyl. Zkazka o sirotě z chudého městečka na Ukrajině, se dostala až do novin, kde se ho chytili další lidé a Nina se po smrti stala nesmírnou celebritou a hrdinkou mnoha dívek napříč Ruskem, které chtěly napodobit její činy.

Posmrtně ji v roce 1965 bylo uděleno největší sovětské ocenění, titul Hrdiny Sovětského svazu.

Čest její památce.