ZPRAVODAJ

Od dálkových letců k obletu světa

Prvním, kdo dokázal provést doplnění paliva během letu, překvapivě nebyli vojáci, ale dálkoví piloti. Na začátku dvacátého století se totiž jednotlivé posádky předháněly v tom, kdo zvládne doletět dál bez mezipřistání. Při rekordních 35 hodinách ve vzduchu už letadla narážela na konstrukční limity velikosti nádrže. Někdo ale roku 1923 přišel s nápadem propojit za letu dvě letadla hadicemi a pomocí samospádu doplnit palivo, což se po několika pokusech opravdu podařilo a nový světový rekord byl na světě.

Ve třicátých letech došlo k dalšímu zkoumání nové technologie, uvažovalo se především o jejím uplatnění u dlouhých mezikontinentálních letů. Komerční využití se ale ukázalo jako příliš drahé a nepraktické. O možnosti tankování za letu se místo toho začala zajímat armáda, a to zejména britská. Během druhé světové války se pak naplno projevila důležitost dostatečného operačního dosahu a po válce začala tankování za letu zavádět většina světových armád. Už roku 1949 se například americkému bombardéru Boeing B-50 A Superfortress Lucky Lady II podařilo poprvé obletět svět bez mezipřistání.

Hadicový systém – stačí trefit uzávěr

Hadicový systém tankování (anglicky probe and drouge) je starší a dnes se používá především v armádách evropských států. Tanker (speciální letadlo plné paliva) je spojen s tankovaným letadlem pomocí gumové hadice, skrz kterou se pomocí čerpadla žene palivo. U většiny letounů stačí pouze doplnit speciální uzávěr na nádrž. Výhodou je, že se takto dá doplňovat palivo i u vrtulníků. Celý proces ale vyžaduje dobrou komunikaci posádek a dokonalou koordinaci výšek (tanker letí o trochu výše) a rychlostí. Letadla totiž i při tankování létají rychlostí okolo 700 km/h kvůli udržení dostatečného vztlaku. Při navazování spojení nejprve vypustí tanker hadici s trychtýřovitým koncem (drouge), kterou pak pomocí jemného manévrování navede do uzávěru na nádrži letadla (probe), kde se hadice pevně zafixuje. Některé tankery mohou dokonce doplňovat palivo i několika menším letadlům naráz. Výhodou tohoto typu tankování navíc je, že po lehké úpravě mohou letouny určené k dotankování samy sloužit jako malé tankery pro jiná letadla (tzv. buddy sharing).

Ráhnový systém – hlavně pevný úchop

Na začátku 50. let rozhodlo velení amerického letectva o nutnosti vývoje nového tankovacího systému pro strategické bombardéry. Hadicový systém byl totiž příliš pomalý a neefektivní. Výsledkem vývoje byl ráhnový systém (flying boom), který je dnes zdaleka nejrozšířenější. Při použití tohoto systému je tanker s letadlem spojen pomocí pevného sklopného ráhna. Výhodou tohoto systému je vysoká účinnost (ráhnem proudí asi pětkrát více paliva než hadicí) a pevnější spojení. Proces spojení je ale mnohem náročnější a všechny tankery mají pouze jedno ráhno. Některé modely ale mohou kromě ráhna na trupu využít ještě tankovací hadice umístěné pod křídlem.

Trochu kuriózní systém bylo křídlové tankování, které probíhalo mezi dvěma vedle sebe letícími letouny pomocí krátké hadice. Tento systém byl vyvinut po druhé světové válce sovětským letectvem, ale ukázal se být příliš složitým a nebezpečným, a tak byl nakonec zavržen.

Tankery – čerpací stanice nebes

Pojďme se nyní podívat na samotné tankery, obrovské létající kolosy obsahující desetitisíce litrů paliva. Asi nejznámějším létajícím tankerem je americký KC‑135 Stratotanker. Tento proudový letoun se začal vyrábět už v padesátých letech minulého století, ale pro svou spolehlivost a relativně nízké náklady dodnes patří k páteřním letounům amerického letectva. Nutno uznat, že provoz takového stroje není úplně nejlevnější ani nejekologičtější, protože už samotný start tohoto 140tunového kolosu vyžaduje značné množství paliva. Další tankery jsou třeba moderní KC‑46 Pegasus, evropský Airbus A330 MRTT nebo původně sovětský II‑78 Midas.

Nevýhodou tankerů je to, že se jedná o neohrabaná a pomalá letadla plná hořlavého leteckého petroleje, což velmi omezuje jejich nasazení v bojové zóně. Díky obrovské kapacitě paliva ve svých útrobách ale zase mají tankery obrovský dolet a mohou překonat velké vzdálenosti. Některé tankery také po úpravách slouží i pro civilní účely, pomáhají například při hašení požárů v americké Kalifornii.

Co se týče počtu tankerů, zcela dominují Spojené státy, které jich mají přibližně 600. Překvapivě druhé je letectvo Saudské Arábie s 22&bsp;tankery. Následují Rusko (19), Francie (14) a Izrael (14). Spousta států má ale smlouvy se soukromými společnostmi jako Airbus o případném nouzovém dodání dalších.