ZPRAVODAJ

Tématem dnešního článku bude sovětský design těžké ponorky, který vznikl v době po Druhé světové válce a kombinoval velké množství různých pokrokových technologií. Ponorka měla nést balistické rakety a střely s plochou dráhou letu i mini ponorky převážející tanky. Ačkoli nebyla nikdy ve skutečnosti postavena, projekt slouží jako pohled do námořních poválečných ambicí Sovětského svazu a jeho vůdce Stalina. 

Jak je poměrně dobře známo, na konci Druhé světové války Amerika i Sovětský svaz závodily v honbě za německou pokrokovou technologií v oblastech jako jsou ponorky a rakety. Úsilí Američanů, známé jako operace Paperclip, fungovalo prakticky od vylodění v Normandii a soustředilo se na shromažďování technických dokumentů, funkčního vybavení a samotných pracovníků i výzkumníků z tajných projektů Třetí říše.

Pokud vás technologie stojící za celým projektem zajímají, samostatný článek (v anglickém jazyce) na webové stránce Covert Shores se danou problematikou zabývá do větší hloubky.

V roce 1949 sovětští projektanti navrhli ponorku, která z velké části vycházela z druhoválečných technologií a zkušeností. Ponorka, která byla později pojmenovaná jako K-2, měla mít délku cca 112 metrů, šířku 12,5 metru a výtlak přibližně 5.360 tun, což je v podstatě desetkrát tolik, než vážily ponorky stavěné pouhé čtyři roky předtím. Projektovaná posádka se měla skládat ze sta mužů a maximální operační hloubka měla být 200 metrů při rychlosti 17 uzlů (31,48 km/h).

K-2 byla designově velmi ovlivněná revoluční německou ponorkou třídy XXI, která byla jednoznačně nejpokročilejším plavidlem tohoto typu během Druhé války.

Co se dá o K-2 rozhodně prohlásit, je také to, že měla být "po zuby" ozbrojená. Na trupu byste našli celkem 16 torpédových tub ve třech samostatných torpédových místnostech. Pro porovnání, americké ponorky měly v té době tub maximálně 10, přičemž pozdější nukleární ponorky měly maximálně 4.

Každá tuba byla připravena na palbu torpéd typu ET-46. Do výzbroje také patřily dva páry protiletadlových děl.

To, co je opravdu zajímavé, je, že torpéda i kanóny byly sekundární výzbrojí. Hlavní výzbroj mělo tvořit celkem 12 balistických raket R-1 (SS-1 SCUNNER v kódovém označení NATO), což byly prakticky kopie německých raket V-2. Alternativně mohla ponorka také nést až 41 raket 10X (SWALLOW v kódovém označení NATO), které byly kopií německých V-1. Poslední alternativou byla možnost nosit až devět mini ponorek, které na oplátku mohly nést po jednom tanku užitečných při obojživelných operacích.

Je otázkou, proč chtěli vlastně Sověti postavit ponorku, která měla takovou širokou škálu schopností, které by ve výsledku prodražily výrobu a také by nemusely v reálu fungovat tak dobře?

Jedním z možných vysvětlení pro takovou superponorku mohl být Stalin. Stalin stejně jako Adolf Hitler měl tendence neustále zasahovat do vojenských rozhodnutí a jeho "megalomanie" mohla za celým projektem stát. 

Další vysvětlení mohlo být takové, že ponorka by byla představena jako super zbraň, která by se díky své univerzálnosti vyplatila financovat.

Ať už to bylo jakkoli, projekt K-2 nebyl nikdy postaven a Sovětský svaz později stavěl samostatné třídy ponorek pro balistické rakety i střely s plochou dráhou letu. Žádná ponorka s transportní schopností nebyla nikdy postavena, ačkoli tento koncept zvažovaly obě strany Železné opony...