Řecká falanga – v jednotě je síla
Starověké Řecko nebylo jednotným státem, ale spíše volným uskupením samostatných městských států. Řečtí občané měli oproti jiným národům své doby mnohem víc politických práv (právě v Řecku vznikla demokracie), ale také povinností. Od svobodných řeckých mužů se v době války očekávalo, že se dobrovolně přidají k armádě. Na vlastní náklady si dokonce museli pořídit těžkou bronzovou zbroj, ke které dostávali ještě kruhový štít a kopí. Takto vybavený voják se nazýval hoplít. Armády městských států tak nebývaly příliš početné, ale zato měly vysokou morálku a výbornou výzbroj.
Hlavní příčinou úspěchu hoplítů ale byla jejich bitevní formace – falanga. Falanga by z pohledu z výšky vypadala jako velký čtverec vojáků stojících v hustých řadách. Vojáci dokonce byli tak blízko sebe, že svým štítem chránily i bojovníka nalevo od sebe a čelo falangy se doslova ježilo kopími. Díky tomu měla formace obrovskou údernou sílu a v rovném terénu byla prakticky nezastavitelná, což se projevilo zejména během řecko-perských válek, kde řečtí hoplíte opakovaně porazili mnohem silnější, ale také neuspořádanější perské armády. Makedonský král Filip II. (otec Alexandra Velikého) pak falangu ještě vylepšil tím, že do výzbroje hoplítů zavedl sarisu, obouručně ovládané kopí, které dosahovalo délky okolo pěti metrů.
Wikimedia Commons: Makedonská falanga. Štíty měli vojáci jen volně přes rameno, aktivně je spolu s krátkým mečem používali jen když přišli o sarisu
Legie – římská vojenská mašinerie
Falanga dominovala v celém Středomoří po několik století. Přibližně ve 4. století našeho letopočtu ale zahájil malý městský stát uprostřed dnešní Itálie mocnou vojenskou expanzi, která se o mnoho let později zastavila až ve Skotsku. Za rozmachem Římské říše stály především legie, dokonale organizované jednotky, kterým až do konce starověku nebylo rovno. Římané bojovali stejně jako Řekové v sevřené formaci, ale místo kopí a kruhového štítu používali velký obdélníkový štít a krátký meč gladius. Do standardní výzbroje legionáře sice patřilo i kopí pilum, ale to bylo určené k vrhání před začátkem hlavní bitvy. Zajímavým specifikem legie bylo uspořádání podle věku: v první linii zpravidla bojovali nejmladší hastati, za nimi byli starší principové a úplně vzadu stáli nejstarší a nejzkušenější triariové. Během boje se vojáci v první linii v krátkých intervalech střídali, díky čemuž vydrželi legionáři velmi dlouho relativně odpočatí. V bitvě legionáři bojovali ve formaci zvané triplex acies (trojitý šik), která se skládala ze tří řad šachovnicově uspořádaných jednotek. Tato formace byla velmi pevná, ale i pohyblivá, čímž naplno překonala zastaralou falangu.
Jedna legie se skládala přibližně z 5 000 mužů a velel jí legát. V období římské republiky v ní sloužily svobodní občané, ale za císařství už se jednalo o dobře placené profesionály, kteří byli navíc po skončení vojenské služby odměňováni půdou v provinciích. Legie se proslavily i díky své logistice: legionáři dokázali za den urazit okolo 30 kilometrů i přesto, že si sami nesli brnění a další vybavení. Výborně organizované byly i římské vojenské tábory, které byly nejen dobře opevněné, ale i poměrně čisté.
.webp)
Wikimedia Commons: Při boji proti lučištníkům používali legionáři obranou formaci zvanou testudo (želva)
.webp)
Wikimedia Commons: Římští legionáři zobrazení na Konstantinově oblouku v Římě
Vozová hradba
Středověk byl érou rytířské těžké jízdy, která nespoléhala na taktiku, ale spíše jen na hrubou sílu a výborný výcvik rytířů. Pokud se bitvy účastnili i pěší bojovníci, plnili spíše pomocnou roli a po nájezdu rytířů se většinou rozprchli. Jednou z mála výjimek se stali čeští husité, kteří dokázali propojit náboženský zápal s geniální taktikou vozové hradby, kterou dovedl k dokonalosti slavný vojevůdce Jan Žižka. Husité věděli, že v otevřeném prostoru by proti rozjetým rytířům neměli šanci. Řešením se staly běžné vesnické vozy, které rytíře zastavily a donutily k boji zblízka. Bojovníci schovaní ve vozech pak mohli naplno využít delšího dosahu cepů a dalších podomácku vyrobených zbraní. Velmi dobře se osvědčily i primitivní palné zbraně, které sice nebyly příliš přesné, ale jejich hluk plašil koně, již tak vyděšené ze zcela neznámé situace. Později se sice vozová hradba ukázala jako příliš nepohyblivá a pomalá formace, ale přesto předznamenala konec dominance těžké jízdy na evropských bojištích.
Wikimedia Commons: Dobová kresba vozové hradby. Husita dole drží píšťalu, jednu z prvních palných zbraní
Řady a kolony
Rozvoj palných zbraní zcela změnil vojenskou taktiku. Přibližně od 17. století se stala hlavním způsobem vedení bitvy takzvaná lineární taktika, při které se vojáci řadili do rovné linie. Cílem bylo co nejlépe využít palnou sílu tehdejších mušket. Linie byly většinou docela mělké, protože vojáci hlouběji ve formaci už by nemohli efektivně střílet. Po výstřelu se vojáci museli přikrčit a znovu nabít svoje zbraně. Hlavní předností lineární taktiky byla obrovská palebná síla celého uskupení. Na druhou stranu však vojáci postupovali vpřed jen velmi pomalu (aby se neroztrhala linie) a navíc museli projevit dost velkou osobní odvahu, protože téměř každý voják byl přímo vystaven palbě nepřítele. Při střetu dvou armád bojujících v této formaci byla rozhodující rychlost střelby, která se zvyšovala hlavně neustálým drilem.
Na způsob, jak čelit lineární taktice, nakonec přišli francouzští generálové na konci 18. století během takzvaných revolučních válek, které vypukly po Velké francouzské revoluci. Místo pevných linií začali řadit své nevycvičené vojáky do kolon, což byly malé obdélníkové formace. Kolony byly na bojišti velmi pohyblivé a často dokázaly prorazit mělkou linii nepřítele. Před kolonami postupovali ostřelovači, kteří na dálku napadali protivníka (tuto taktiku s velkým úspěchem využili Američané během války za nezávislost). Vojáci bojující v kolonách kromě střelby často používali i útoky na bodák. Kolonová formace byla tak účinná, že během napoleonských válek ji postupně přejala celá Evropa.
Vynález rychlejších pušek a později také kulometů znamenal konec pro velké bitevní formace o stovkách či tisícovkách mužů. Od první světové války už vojáci většinou bojovali v mnohem menších a méně zranitelných útvarech, které se mohou rychle pohybovat po bojišti.
Wikimedia Commons: Pruská armáda v lineární formaci během války o rakouské dědictví
Wikimedia Commons: Při útoku jezdectva vojáci za napoleonských válek vojáci tvořili zvláštní formaci zvanou carré (francouzsky čtverec). Vojáci v první linii v ní klečeli s napřaženým bodákem, zatímco ostatní stříleli
Zdroje
KLUČINA, Petr. Ottova encyklopedie Války světa. Ilustroval Jiří PATRÁČEK, ilustroval Pavol PEVNÝ, ilustroval Petr URBAN. Praha: Ottovo nakladatelství, 2018. ISBN 978-80-7451-518-7.
https://en.wikipedia.org/wiki/Phalanx
https://imperiumromanum.pl/en/roman-army/military-formations-of-ancient-romans/acies-triplex/
https://www.austerlitz.org/cz/taktika-francouzske-pechoty-o-smisene-sestave-ordre-mixte/
Zdroj obrázků: Wikimedia Commons (public domain)
