ZPRAVODAJ

4. května roku 1945 se jedna z nejpokročilejších ponorek na světě blížila ke křižníku britského námořnictva. U-2511 patřila k novým německým superponorkám typu XXI a jejím úkolem byl lov na spojenecké lodě v Atlantiku.

Tato ponorka také představovala jedno z největších selhání Třetí říše.

Více než 75 m dlouhá, s výtlakem 1.620 tun, typ XXI, měla šest torpédometů, které byly nabíjeny hydraulickým systémem. Ponorky nesly celkem 23 torpéd, které byly schopny vypálit v poměrně krátkém sledu. Takový arzenál teoreticky dokázal za krátkou chvíli nadělat z konvoje snůšku hořících a potápějících se vraků.

Skutečná vylepšení ovšem byla ve vnitřnostech samotného U-boatu. Uvnitř ponorky se nacházel pokročilý, elektřinou poháněný motor, který umožňoval potichu a rychle cestovat pod vodou, po delší dobu než ostatní ponorky před ní.

Dá se téměř říci, že typ XXI byla první moderní ponorka. Motor, který byl na svou dobu radikálního designu, umožňoval totiž ponorce operovat HLAVNĚ pod vodou. To bylo její hlavní výhodou oproti předchozím typům, které pod vodou operovaly jen v krátkých úsecích při útoku a nebo při útěku.

Naštěstí pro posádku zmíněného britského křižníku, válka v Evropě již skončila. Adolf Hitler se zastřelil 30. dubna a slova o zastavení palby se již dostala k U-2511. Ponorka tedy nevypálila svá torpéda, pouze simulovala útok.

U-2511 ani její sesterská loď U-3008 nikdy nevypálila torpédo proti nepříteli. Avšak, Kriegsmarine (loďstvo Třetí říše) do těchto ponorek vkládalo naději, že jim vyhrají válku. Profesor americké námořní akademie ovšem tyto ponorky označuje jako výsledek německé "iracionální důvěry v supertechnologie a její nadřazenosti v zoufalých a strategicky komplexních situacích.".

Zoufalství plodí inovaci

Projekt ponorky typu XXI se datuje do roku 1943, kdy Kriegsmarine vedla ponorkovou válku v Atlantiku, která měla v podstatě vyhladovět Velkou Británii.

Myšlenka byla taková, že Německo obklopí britské ostrovy stovkami ponorek, které následně budou likvidovat veškeré zásobovací lodě, které míří dovnitř i ven. Zpočátku byla tato strategie velice úspěšná. Jen v samotném říjnu roku 1942, U-boaty potopily 56 lodí, a to jen v úseku mezi Islandem a Grónskem.

Tyto první úspěchy se ale brzy obrátily proti Německu. V roce 1943 začali Spojenci používat taktiku konvojů, radary a protiponorková letadla, která způsobovala ponorkám typu VII ohromné problémy. Od té doby byly ponorky velice zranitelné a potápěly se jedna za druhou. Jejich elektrické motory, používané pod vodou a dobíjené dieselem na hladině, nedokázaly ponorku udržet pod hladinou více než několik hodin.

A byly pomalé, opravdu velmi pomalé. Velké množství konvojů dokázalo pouhou rychlostí utéci nebezpečí, pokud byly německé ponorky zachyceny loděmi či letadly brzy. Jen v samotném květnu roku 1943 zničili Spojenci 43 U-boatů, což bylo 25 % celé německé flotily ponorek.

V té chvíli si Hitler a němečtí důstojnící z velení uvědomili, že sebelepší taktika nepomůže proti tak účinným protiopatřením, jaká nasadili Spojenci v roce 1943.

Výsledkem tohoto uvědomění byl nový druh ponorky, který by teoreticky dokázal změnit podobu tehdejší války na moři.

Typ XXI byl navržený Helmutem Walterem, který do ponorky zakomponoval unikátní prostor, do kterého se vešly daleko větší baterie. Díky tomu musela ponorka na hladinu  kvůli dobíjení pouze výjimečně. Také byla dost rychlá na to, aby držela krok se všemi konvoji. V tichosti mohla fungovat při rychlosti 5 uzlů po celých 60 hodin. Pokud zrychlila na plnou rychlost, dokázala po dobu hodiny a půl držet úctyhodných 18 uzlů. Pro srovnání typ VII nedokázal překonat rychlost 8 uzlů pod vodou, a to jen na krátkou dobu.

Ve výbavě techto ponorek byl i radar, sonar a vylepšený pasivní sonar na zachytávání zvuku lodí.

Přesto, všechno okolo Typu XXI bylo jednou velkou chybou.

Neopodstatněná víra

Jednoduše řečeno, tento typ ponorek nebyl zbraní pro vítězství ve válce. Hůře pro Německo, ty ponorky v podstatě nedokázaly nic.

Jeden důvod byl, že ponorky tohoto typu trpěly na velmi vážné poruchy a technické problémy, které bylo časově náročné opravit. Hydraulické nabíjení torpéd zpočátku vůbec nefungovalo. Motory a ovládání měly defekty, které ponorku přímo ohrožovaly. Tyhle problémy dělaly z ponorky o dost menší hrozbu, než projektanti původně zamýšleli.

Tyto problémy byly časem vyřešeny, ale i kdyby zpočátku ponorky fungovaly jak mají, neměly by pravděpodobně nejmenší šanci zvrátit průběh války. To bylo i z části dané tím, že ponorky byly svázané chybnou strategeií.

Námořnictva očekávají, že velitelé ponorek budou pracovat samostatně. Avšak, úkol tak velký, jako je zastavení obchodu napříč Atlantikem potřeboval mnohem více než jen ponorky. Německo v té době postrádalo jak námořní hlídkové letouny, tak i základny, ze kterých by operovaly. V bouřlivém počasí Atlantiku byli kapitáni německých ponorek odkázaní na to, co ze svých ponorek viděli a slyšeli.

A spojenecká letadla i torpédoborce po nich neustále pátrali...

Ačkoli byl typ XXI na svou dobu pokročilý, teprve technologie typu nukleárního pohonu, střel s plochou dráhou letu a interkontinentálních balistických střel udělaly z ponorky tak obávanou smrtící zbraňovou platformu se schopností rozhodovat válku. Ponorky za Druhé světové války byly určeny k obraně pobřeží, obtěžování větších hladinových plavidel a k ničení bezbranných konvojů. Typ XXI měl tyto úkoly plnit, jen efektivněji.

Ve všech těchto úkolech ale Německo už selhalo, pobřeží bylo pravidelně napadáno spojeneckými bombardéry, pozemní armády spojenců se blížily k Rýnu. Konvojů bylo na moři tolik, že Německo by muselo ponorky nového typu chrlit po stovkách, aby bylo dosaženo opravdu viditelného rozdílu. Jelikož přístavy nebyly v bezpečí, stavitelé museli ponorky konstruovat po částech, které byly poté transportovány a montovány na místech vypuštění. To ztížilo řešení problémů, zvlášť na nových designech lodí.

Dalším problémem bylo přílišné soustředění na "zázračné" zbraně, které následně odvádělo pozornost od válečné snahy. Z oceli, která byla pro projekt dodána, bylo možné postavit 5.000 tanků, což je nezanedbatelné číslo. Časem se navíc ukázalo, že víra v "zázračné" zbraně působí téměř jako psychická nemoc pro mnoho lidí ve vedení. Ať už šlo o rakety V1 a V2, super těžké tanky jako byl Tiger II a nebo Maus, tyto zbraně neměly šanci cokoli zvrátit kvůli slabé ekonomice a politickým problémům.

Jak se válka blížila k Berlínu, nacističtí velitelé ještě více urychlili vývoj nových zbraní, což odvádělo zmenšující se prostředky z fronty. Čím více se zhoršovala situace, tím více se velení Němců obracelo na super zbraně, což vyústilo v rychlejší prohru.

Nakonec poměrně hodně ponorek Typu XXI přežilo až do studené války. Některé byly použity jako cvičné cíle, pár jich bylo "zajato" a používáno ve francouzských a sovětských námořnictvech. Jediné dochované plavidlo tohoto typu je Wilhelm Bauer, který byl předělán na výzkumnou loď  a integrován do moderního německého loďstva. Dnes je z něj muzejní loď v Bremerhavenu.

Největší ponaučení plyne ze zkušenosti, že i když je technologie velice důžitá, války nevyhrává a fanatické financování superzbraní může učinit vyhrávání válek o dost těžší...