ZPRAVODAJ

První rakety 

Za raketu se většinou označují všechny střely vybavené takzvaným raketovým motorem. Ten funguje na principu spalování velkého množství paliva (kapalného či tuhého), jehož spaliny pak ženou raketu vpřed na základě zákona akce a reakce. Každá raketa je tak zcela samostatná a nezávislá na okolí, což z ní činí ideální prostředek třeba i pro průzkum vesmíru. První primitivní rakety vynalezli ve středověku Číňané, kteří je plnili střelným prachem a používali je původně k výrobě ohňostrojů. Nové technologie si ale brzy všimli i generálové a zanedlouho se do výzbroje čínských armád dostaly „ohnivé šípy“ (klasické šípy doplněné o přídavný raketový pohon) či „raketové vozy“ (jakési první raketomety). Jejich praktický účinek sice nebyl moc velký, ale psychologicky se jednalo o velmi účinnou zbraň.

Raketa kam se podíváš

První moderní vojenské rakety, jaké všichni známe, se ale začaly používat až za druhé světové války. Velkými průkopníky byli především Němci, kteří shromáždili na speciálním výzkumném pracovišti v Peenemünde nejlepší německé odborníky v čele s geniálním Wernherem von Braunem. Výsledkem byly létající bomba V-1 (v podstatě jakýsi neřiditelný dron) a především první balistická raketa V-2. Nízká přesnost obou zbraní znemožňovala jejich použití v bitvách, ale zato z nich činila ideální prostředek na bombardování měst. Především v britských městech se ukázala děsivá účinnost V-2, která byla na rozdíl od V-1 prakticky nesestřelitelná a většinou dopadala bez varování. Na druhou stranu byly německé rakety nesmírně drahé (celý projekt stál Němce víc peněz než Američany projekt Manhattan) a zvrat ve válce nepřinesly.

Po konci války si přesto Spojené státy i Sovětský svaz uvědomily budoucí význam raket a začaly mohutně investovat do jejich výzkumu i výroby, k čemuž jim pomohly získané německé technologie i odborníci. Například samotný Wernher von Braun prožil zbytek života v USA, kde se navíc jako zaměstnanec NASA podílel na tvorbě amerického kosmického programu. Díky rozvoji elektroniky a naváděcích systémů se brzy objevily mnohem přesnější a spolehlivější rakety s širokými možnostmi využití.

Dělení raket

V dnešní době se využívá mnoho konstrukčních řešení a velikostí raket. Základní je dělení raket podle určení na taktické a strategické. Taktické rakety jsou primárně určené pro použití přímo na bitevní poli. Tyto rakety existují v mnoha variantách, které jsou označeny podle místa odpálení a dopadu. Například raketa vzduch-vzduch se vypouští z letadla a je určená na boj s jinými letadly, zatímco raketa vzduch-země slouží k leteckým útokům na zemi. Specifickým typem jsou pak protilodní nebo protitankové střely.

Strategické rakety se naopak používají k zásahům hluboko v týlu protivníka. Podle způsobu letu se rozdělují na rakety s plochou dráhou letu a balistické. Rakety s plochou dráhou letu mají během celého letu zapnutý motor a letí v podstatě stejnou rychlostí. Jejich hlavní výhodou je obrovská přesnost a také obtížná zjistitelnost radarem (kvůli nízké výšce letu). Balistické rakety bývají většinou mnohem větší a motor mají zapnutý pouze v první části letu, při které se dostávají velmi vysoko, často i mimo zemskou atmosféru. Zbytek letu už probíhá volným pádem po balistické křivce. Kvůli velké hmotnosti je většinou nutné odpalovat balistické rakety z podzemního sila, pohyblivé platformy nebo ponorky. Rakety se dále dělí podle doletu, který může být buď krátký (do 1 000 km), střední (do 3 500 km) nebo dlouhý (do 5 500 km). Zvláštní kategorií jsou pak interkontinentální balistické rakety, které jsou schopné zasáhnout cíl v úplně jiných částech planety a už od druhé světové války hrají zásadní roli v jaderném odstrašování.

Protiraketová obrana

V podstatě jedinou věcí, která dokáže zastavit moderní raketu, je jiná raketa (provádějí se ale i experimenty s laserem). Protiraketové systémy většinou spoléhají buď na laserové nebo tepelné navádění. Problémem ale je, že většina protiraketových systémů může vystřelit jen omezený počet raket a v případě hromadného útoku může být přehlcena. Velmi složitou je pak obrana proti balistickým raketám, které se pohybují velmi vysoko a jejich sestřelení vyžaduje precizní navádění. U jaderných zbraní navíc i při úspěšném zásahu hrozí riziko radioaktivního spadu, který kontaminuje území pod místem sestřelu. Nejlepší protiraketovou obranu na světě mají USA (třívrstvová obrana skládající se ze systému Aegis, kompletu THAAD a systému Patriot PAC-3), Rusko (obrana je koncentrovaná především kolem velkých měst) a Izrael (systémy Iron Dome, David’s Sling a Arrow 3). Žádný systém však není bezchybný, takže už od studené války spoléhá většina velmocí na odstrašení pomocí vlastního raketového a jaderného arzenálu.