ZPRAVODAJ

Výprava uruguayských fotbalistů

Tento tragický příběh začal zcela nevinně. Zástupci amatérského studentského ragbyového týmu Old Christians Boys sjednali přátelské utkání s chilským týmem Old Boys Club. Ve čtvrtek 12. října 1972 odstartoval uruguayský letoun FH-227 z hlavního města Montevideo. Na palubě bylo 19 sportovců, 21 jejich příbuzných a přátel a 5 členů posádky, celkem tedy 45 lidí. Kvůli bouři muselo letadlo přistát v argentinské Mendoze.

Další den, když se počasí zdánlivě uklidnilo, vyrazilo letadlo na závěrečnou etapu letu, přelet And do Chile. Nad Andami však nečekaně zhoustla mlha a piloti velmi rychle ztratili orientaci. Předpokládali, že již přeletěli vysokohorský masiv a rozhodli se sklesat pod mlhu. Náhle se však před šokovanými piloty vynořil z mlhy útes. Začali okamžitě stoupat, bylo však již pozdě. Letadlo havarovalo v nadmořské výšce 3 500 m n. m. v neprozkoumané andské divočině. Náraz v rychlosti cca 350 km/h oderval zadní část letadla a jedno křídlo. Z pětačtyřiceti lidí zůstalo po pár dnech naživu pouze 29, zemřeli oba piloti i lékař týmu. Velení se tedy ujal kapitán ragbistů Marcelo Perez a Zerbino a Canessa, studenti prvního ročníku medicíny a začali pečovat o raněné.

Čekaní na záchranu a kanibalismus

Perez organizoval sbírání a třídění trosek z letadla. Přeživší vytvořili z trosek kabiny provizorní obydlí a vyrobili si teplé oblečení ze sedaček a zavazadel. Získávali vodu ze sněhu pomocí kusu plechu a slunečního světla. Největším problémem však bylo jídlo. Měli pouze trochu potravin a alkoholu z příručních zavazadel. Zkoušeli jíst kožené potahy ze sedaček a vatovou výplň, ta však kvůli obsaženým chemikáliím stav trosečníků pouze zhoršovala. Po deseti dnech navíc v rádiu slyšeli zprávu o ukončení pátrání.

Do popředí se tedy dostala otázka, co všechno je schopen člověk udělat pro své přežití. Myšlenka kanibalismu byla zpočátku zavrhnuta, po deseti dnech už ale nezbývala jiná alternativa než smrt vyhladověním. Pud sebezáchovy nakonec zvítězil. Nejprve pojídali pouze malé části masa sušené na slunci, později došlo i na zbytek těla. „Udělal jsem to z jediného důvodu, protože jsem si myslel, že kdybych já zemřel, byl bych hrdý na to, že bych se pak mohl stát součástí života někoho jiného,“ prohlásil později jeden z přeživších.

Sedmnáctou noc po nehodě navíc došlo k fatální lavině, která pobořila trup letadla a zabila osm lidí, včetně vůdce Pereze. Ostatním začalo být jasné, že jedinou nadějí je pochod do civilizace.

Záchranná výprava

Postupně umírali další lidé na následky svých zranění a podchlazení. Jeden člověk zemřel v listopadu na podvýživu, protože odmítl jíst lidské maso. Nakonec bylo rozhodnuto, že tři nejsilnější muži (všech pět žen na palubě již zemřelo) vyrazí směrem na západ a pokusí se dojít do civilizace. Nando Parrado, Roberto Canessa a Antonio Vizintín vyrazili dva měsíce po pádu letadla. Vizintín se po několika dnech vrátil zpět, protože už byl moc slabý. Zbylá dvojice slezla 4 600 m vysoký ledovec a urazila za sedm dní 61 kilometrů. Nakonec potkali na pokraji zhroucení chilského pastevce, který jim poskytl pomoc a zalarmoval úřady.

22. prosince, 70 dní po tragédii byly trosky letadla objeveny helikoptérou a o dva dny později bylo zbylých čtrnáct přeživších dopraveno do santiagské nemocnice.

Po vyléčení na ně začal doléhat velký mediální tlak. Přeživší se nesnažili nic skrývat a upřímně popsali celou událost. Kanibalismus jim byl dokonce odpuštěn katolickou církví, která to zdůvodnila tím, že by byl větší hřích pasivně očekávat svou smrt. Na místě tragédie byl vztyčen dřevěný kříž, u kterého se každý rok všech 16 přeživších setkává a vzpomíná na ty, co takové štěstí neměli.