ZPRAVODAJ

V 09:30 začaly všechny bombardéry typu Lancaster stoupat na bombardovací letovou hladinu nad Norskem, přičemž odhalily svojí přesnou polohu německým radarům. Stíhače nacistického Německa byly umístěny na ideálním místě pro pronásledování, na nedalekém letišti v Barduflossu, ale do bojů nakonec nezasáhly.

Britský útok vedl velitel peruti Willy Tait:

„Loď byla černý tvar, jasně viditelný v čistých vodách fjordu, obklopená zasněženými vrcholky hor, které růžově zářily v nízkém Arktickém slunci. Z velkého komínu lodi stoupal jasně viditelný kouř.

Když byly naše síly zhruba deset mil od cíle, mírumilovná scéna se náhle změnila. Loď zahájila mohutnou protiletadlovou palbu z hlavní baterie a všude kolem nás rozkvetly oranžovo-hnědé obláčky smrtících střepin. Záblesky a kouř z jejich kanónů vždy loď na chvíli zakryly a pak se rozpustily ve větru.“

V 09:41 první z 29 bomb Tallboy opustila pumovnici Lancasteru ve výšce 4.300 m a akcelerovala směrem k cíli téměř rychlostí zvuku (1.210 km/h) pro maximální poškození při dopadu. O osm minut později bylo po všem.

Jedna z 5,4 tunových bomb zasáhla Tirpitz do středu trupu, druhá  zlikvidovala bok a třetí prorazila záď. Potvrzené byly také dva blízké výbuchy, které pravděpodobně samy o sobě musely způsobit masivní poškození pod čarou ponoru a poničit pískové zábrany, které měly zabránit převržení lodi.

Poslední velká námořní hrozba pro arktické konvoje byla konečně zlikvidována. Zhruba tisíc námořníků bylo uvězněno v podpalubí, odsouzeno k chladnému, vodnímu hrobu.

Poslední letoun, který opustil bojiště, byl speciální Lancaster 463 letky RAAF pilotovaný poručíkem Brucem Buckhamem, vybavený nahrávacím zařízením. Navzdory husté palbě z protiletadlových baterií umístěných na břehu vydržely a zaznamenaly poslední okamžiky lodi poté, co přestala pálit.

„Létali jsme kolem lodi, a v tichosti a pokoře sledovali ohromný hřibovitý mrak kouře z lodi, který rozkvetl do výšky několika tisíc stop.

Na palubě probíhaly menší exploze a na boku lodi byla ohromná díra, kde bomba doslova vytrhla kus celé sekce. Byli jsme v blízkosti lodi zhruba 30 minut a pak jsme se rozhodli, že jsme viděli již dost a otočili to směrem domů.

Zhruba v té chvíli se náš zadní střelec, Eric Giersch, ozval: Myslím, že se loď převrací. Obrátil jsem to směrem k přístavu, abych se na to podíval zblízka. Tentokrát jsme letěli zhruba v 15 metrech a sledovali, jak se Tirpitz pomalu a elegantně obrací kýlem vzhůru.

Viděli jsme, jak němečtí námořníci plavou, skáčou z lodi a potápí se, když se náklon přiblížil 85° a paluba lodi se pozvolna ztrácela v chladných vodách Tromského fjordu. Nejméně 60 mužů bylo na boku lodi, když jsme nad ní naposledy přelétali.

To byly poslední zahlédnuté záblesky, když jsme odlétali z fjordu a domů přes Severní moře. Po 14 hodinách dlouhého letu jsme přistáli na letišti ve Waddingtonu, kde jsme podali hlášení vice maršálovi Siru Ralphu Cochranovi. Když se nás zeptal, jak to proběhlo odpověděl jsem jasně: Tentokrát se už nemusíme vracet pane, Tirpitz šel ke dnu.“