Hledaný výraz musí mít více jak 2 znaky.
Za druhé světové války nedošlo k žádnému velkému příměří jako o Vánocích roku 1914. Tenkrát tisíce francouzských, německých a britských vojáků opustili své zákopy a setkali se v „zemi nikoho”, aby si vyměnili dárky, jídlo a příběhy...
Generálům obou stran se takové bratříčkování pochopitelně nelíbilo, takže dohlédli na to, aby bylo podobné jednání trestáno. K dalšímu příměří tak už během žádné války nedošlo. A přesto... Ve chvíli, kdy Američané urputně bránili své pozice proti německému útoku, v prosinci roku 1944, během bitvy o výběžek, vedl jeden malý záblesk lidství k úžasné události. Stalo se tak na Štědrý den díky Němce, Elisabeth Vincken.
Záblesk lidství během bitvy v Ardenách
Tři američtí vojáci, z nichž jeden byl vážně zraněný, byli ztraceni ve sněhem zasypaném ardenském lese a pokoušeli se najít přátelské linie. Na nohou byli již třetí den a zvuky bitvy zněly v okolních kopcích. Pak, o Štědrém dni, narazili na malou chatu v horách.
Elisabeth Vincken a její dvanáctiletý syn Fritz doufali, že se otec vrátí, aby s nimi strávil Vánoce, ale na to bylo již příliš pozdě. Jejich rodina původně žila v německém městě Aachen, ale odtud se museli kvůli neustálému bombardování odstěhovat do malé chatky v Hurtgenském lese, což bylo kousek od belgické hranice.
Náhle někdo zaklepal na dveře. Elizabeth sfoukla svíčky a otevřela dveře. Za nimi byli dva nepřátelští američtí vojáci a třetí ležel na sněhu. Navzdory jejich zanedbanému zevnějšku se zdáli jen o trochu starší než malý Fritz. Byli ozbrojeni a klidně mohli dovnitř vtrhnout, přesto se rozhodli zaklepat. Elizabeth je tedy pozvala dovnitř. Ačkoli ona neuměla anglicky a oni německy, dokázali se domluvit lámanou francouzštinou. Elizabeth si vyslechla jejich příběh a začala připravovat večeři - brambory a pečeného kohouta.
„Je Štědrý večer a tady se střílet nebude!”
Tři Američané a čtyři vojáci Wehrmachtu u jednoho stolu
Zatímco se kohout připravoval, ozvalo se další zaťukání na dveře a malý Fritz šel otevřít. Za dveřmi ovšem stáli čtyři ozbrojení vojáci Wehrmachtu... Trest za přechovávání nepřítele byla tehdy okamžitá poprava. Elisabeth to moc dobře věděla, odstrčila syna a stoupla si ven. Před chatou stál desátník a tři velmi mladí vojáci, kteří ji popřáli veselé Vánoce a zároveň poprosili o ubytování a trochu tepla.
Elisabeth je pozvala dovnitř, ale varovala je, že uvnitř jsou další návštěvníci, které rozhodně nebudou považovat za přátele. Desátník se ostře zeptal, zdali jsou to Američané a ona odpověděla, že to jsou tři ztracení muži, kteří stejně jako oni hledali teplo a odpočinek. Zatímco na ni desátník koukal, Elisabeth utrousila ještě větu: „Es ist Heiligabend und hier wird nicht geschossen,” což se dá přeložit jako: „Je Štědrý večer a tady se střílet nebude.” Trvala také na tom, aby Němci zanechali své zbraně venku před chalupou. Po chvíli přemýšlení Němci uposlechli, zatímco si Elisabeth vyžádala to samé od Američanů.
Teplo a vůně pečeného kohouta rozehnala i poslední stín nedůvěry
Nálada v chalupě byla pochopitelně plná nedůvěry a strachu. Němci a Američané si nedůvěřivě prohlíželi jeden druhého. Teplo a vůně pečeného kohouta ale nakonec udělalo své a napětí postupně opadlo. Němci ze svého vybavení vykouzlili láhev vína a bochník chleba.
Zatímco se Elisabeth starala o vaření, jeden z německých vojáků, shodou okolností bývalý student medicíny, se podíval na zranění ležícího Američana. V angličtině mu vysvětlil, že chlad zabránil infekci v noze, ale že ztratil opravdu velké množství krve. To, co potřeboval, bylo jídlo a dostatek odpočinku. Když bylo jídlo připravené, atmosféra byla již celkem uvolněná.
Příměří mezi vojáky trvalo přes celou noc až do rána
Nad ránem se německý desátník podíval k Američanům do mapy, poradil jim nejlepší cestu k jejich liniím a poskytl kompas. Na otázku, zda se mají vydat k blízkému městu Monschau desátník pouze zavrtěl hlavou a řekl, že město je již v německých rukou. Elisabeth všem vrátila jejich zbraně, nepřátelé si podali ruce a každý se vydal opačným směrem...
Setkání po letech
Fritz i jeho rodiče nakonec ve zdraví přečkali válku. Jeho matka i otec zemřeli v šedesátých letech a on se oženil a přestěhoval na Havaj, kde si otevřel na ostrově Honolulu pekařství.
Dlouhé roky se snažil nalézt Američany nebo Němce ze svého válečného příběhu, aby se dozvěděl, jak se jim vedlo. Jeho štěstí se obrátilo až v roce 1995, kdy byl vysílán pořad Unsolved Mysteries, kde se ukázalo, že jeden z amerických vojáků žije v marylandském důchodovém domě, kde ten samý příběh vypráví dlouhé roky. Fritz do Marylandu zaletěl a osobně se setkal s Ralphem Blankem – jedním z amerických vojáků, který u sebe stále měl německý kompas a původní mapu.
Fritz Vincken nakonec dokázal najít dalšího z Američanů, ale ani jednoho Němce. Fritz zemřel v roce 2002, téměř na den přesně 58 let od malého vánočního příměří. Ve stejném roce byl o této událost natočen film Tichá noc.
Kam dál?
Další články
Wilhelm Gustloff: největší námořní katastrofa všech dob
Parník Wilhelm Gustloff sloužil na konci druhé světové války jako německá evakuační loď a po torpédování sovětskou ponorkou na něm zahynulo přes 9 000 osob, především civilistů. Celý příběh dodnes budí...
Příběhy trosečníků: zkáza letu 571
Příběh letu uruguayských aerolinií č. 571 patří k jednomu z nejsilnějších příběhů 20. století. Díky odvaze a odhodlání dokázalo šestnáct lidí přežít 72 dní v nadmořské výšce 3 500 m n. m. Mělo to ovšem...
John Donohue a jeho šílená pivní cesta do vietnamské války
V listopadu roku 1967 vyrazil americký veterán John „Chickie“ Donohue na vlastní pěst do pekla vietnamské války. V batohu měl pouze seznam svých přátel ze sousedství, osobní dopisy a hromadu piva....
Příběhy trosečníků: Shackletonova expedice
V dnešním článku se zaměříme na osudy Shackletonovy transantarktické expedice. Tento muž, zastíněný svými známějšími kolegy Amundsenem a Scottem, dokázal i po ztroskotání v ledové pustině udržet kázeň...