ZPRAVODAJ

Za Druhé světové války nedošlo k žádnému velkému příměří jako o Vánocích roku 1914, během První světové války. Tenkrát tisíce francouzských, německých a britských vojáků opustili své zákopy a setkali se v "zemi nikoho", aby si vyměnili dárky, jídlo a příběhy (článek s tímto příběhem naleznete zde).  Generálům obou stran se takové bratříčkování nelíbilo, takže dohlédli na to, aby bylo podobné jednání trestáno, takže k dalšímu příměří již podruhé během války (ani těch dalších) nedošlo. Přesto v prosinci roku 1944, během bitvy o výběžek, zatímco Američané urputně bránili své pozice proti německému útoku, malý záblesk lidství vedl k úžasné události o Štědrém dnu. A postarala se o něj německá matka...

Tři američtí vojáci, z nichž jeden byl vážně zraněný, byli ztraceni ve sněhem zasypaném ardenském lese a pokoušeli se najít přátelské linie. Na nohou byli již třetí den a zvuky bitvy zněly v okolních kopcích. Pak, o Štědrém dni, narazili na malou chatu v horách.

Elisabeth Vincken a její dvanáctiletý syn Fritz doufali, že se otec vrátí, aby s nimi strávil Vánoce, ale na to bylo již příliš pozdě. Jejich rodina původně žila v německém městě Aachen, ale odtud se museli kvůli neustálému bombardování odstěhovat do malé chatky v Hurtgenském lese, což bylo kousek od belgické hranice.

Náhle někdo zaklepal na dveře. Elizabeth sfoukla svíčky a otevřela dveře. Za nimi byli dva nepřátelští američtí vojáci a třetí ležel na sněhu. Navzdory jejich zanedbanému zevnějšku se zdáli jen o trochu starší než malý Fritz. Byli ozbrojeni a klidně mohli dovnitř vtrhnout, přesto se rozhodli zaklepat. Elizabeth je tedy pozvala dovnitř. Ačkoli ona neuměla anglicky a oni německy, dokázali se domluvit lámanou francouzštinou. Elizabeth si vyslechla jejich příběh a začala připravovat večeři - brambory a pečeného kohouta.

Zatímco se kohout připravoval, ozvalo se další zaťukání na dveře a malý Fritz šel otevřít. Za dveřmi ovšem stáli čtyři ozbrojení vojáci Wehrmachtu... Trest za přechovávání nepřítele byla tehdy okamžitá poprava. Elisabeth to moc dobře věděla, odstrčila syna a stoupla si ven. Před chatou stál desátník a tři velmi mladí vojáci, kteří ji popřáli veselé Vánoce a zároveň poprosili o ubytování a trochu tepla. Elisabeth je pozvala dovnitř, ale varovala je, že uvnitř jsou další návštěvníci, které rozhodně nebudou považovat za přátele. Desátník se ostře zeptal, zdali jsou to Američané a ona odpověděla, že to jsou tři ztracení muži, kteří stejně jako oni hledali teplo a odpočinek. Zatímco na ni desátník koukal, Elisabeth utrousila ještě větu: "Es ist Heiligabend und hier wird nicht geschossen." což se dá přeložit jako: "Je Štědrý večer a tady se střílet nebude." Trvala také na tom, aby Němci zanechali své zbraně venku před chalupou. Po chvíli přemýšlení Němci uposlechli, zatímco si Elisabeth vyžádala to samé od Američanů.

Nálada v chalupě byla pochopitelně plná nedůvěry a strachu, zatímco si Němci a Američané nedůvěřivě prohlíželi jedni druhého. Teplo a vůně pečeného kohouta nakonec udělalo své a napětí postupně opadlo. Němci ze svého vybavení vykouzlili láhev vína a bochník chleba. Zatímco se Elisabeth starala o vaření, jeden z německých vojáků, shodou okolností bývalý student medicíny, se podíval na zranění ležícího Američana. V angličtině mu vysvětlil, že chlad zabránil infekci v noze, ale že ztratil opravdu velké množství krve. To, co potřeboval bylo jídlo a dostatek odpočinku. Když bylo jídlo připravené, atmosféra byla již celkem uvolněná.

Příměří mezi vojáky trvalo přes celou noc až do rána. Německý desátník se podíval k Američanům do mapy, poradil jim nejlepší cestu k jejich liniím a poskytl kompas. Na otázku, zda se mají vydat k blízkému městu Monschau desátník pouze zavrtěl hlavou a řekl, že město je již v německých rukách. Elisabeth všem vrátila jejich zbraně, nepřátelé si podali ruce a každý se vydal opačným směrem...

Fritz i jeho rodiče nakonec ve zdraví přečkali válku. Jeho matka i otec zemřeli v šedesátých letech a on se oženil a přestěhoval na Havaj, kde si otevřel na ostrově Honolulu pekařství. Dlouhé roky se snažil nalézt Američany nebo Němce ze svého válečného příběhu, aby se dozvěděl, jak se jim vedlo. Jeho štěstí se obrátilo až v roce 1995, kdy byl vysílán pořad Unsolved Mysteries, kde se ukázalo, že jeden z amerických vojáků žije v marylandském důchodovém domě, kde ten samý příběh vypráví dlouhé roky. Fritz do Marylandu zaletěl a osobně se setkal s Ralphem Blankem, jedním z amerických vojáků, který u sebe stále měl německý kompas a původní mapu.

Fritz Vinckem nakonec dokázal najít dalšího z Američanů, ale ani jednoho Němce. Fritz zemřel v roce 2002, téměř na den přesně 58 let od malého vánočního příměří.