ZPRAVODAJ

V sedmdesátých letech minulého století Boeing pracoval na rozsáhlém projektu, který by velké "Jumbo jety" proměnil v létající nosiče stíhačů (nebo létající letadlové lodě, chcete-li). Projekt se nazýval AAC (Airborne Aircraft Carrier) a měl využít tehdy největších civilních letounů Boeing 747. Ačkoli žádná 747 nebyla ve skutečnosti konvertována, celý koncept žije díky programu GREMLINS, který je pod hlavičkou americké agentury DARPA.

Jedním z velkých snů letectví v posledních sto letech bylo vytvoření "létající letadlové lodě". Takový stroj by dokázal na jakoukoli situaci reagovat mnohem rychleji než klasická plavidla a zároveň by ho rychlost chránila před snadným zničením. Kdo navíc viděl film Avengers, musí uznat, že by to bylo velmi "cool".

Podle uniklého dokumentu Boeing reálnou proveditelnost myšlenky v sedmdesátých letech opravdu zevrubně zkoumal. Volba letounu byla jasná, prostě ten největší civilní stroj, co byl k dispozici: Boeing 747. AAC měl nést až deset "mikrostíhačů" včetně výzbroje, paliva a posádek.

Letoun by využíval vnitřního pásového dopravníku a měl být schopen každých 80 vteřin vypustit jeden stroj, což by znamenalo, že kompletní letka by byla ve vzduchu do patnácti minut. Jakmile by byla mise splněna, 747 by stíhače zachytila, napasovala zpět do vnitřního hangáru a opět přezbrojila.

AAC měl být rychlou projekcí vzdušné síly v krizových zónách. Přece jen, kdyby na nějaké místo přiletělo pouhých deset takových strojů, velitelé by okamžitě měli k dispozici sto plně vyzbrojených stíhačů. Navíc by AAC mohl sloužit jako opravdu účinný doprovod bombardérů B-52 Stratofortress.

Bohužel, ačkoli celý koncept zněl zajímavě, trpěl celou řadou velmi závažných problémů. Za prvé, tehdejší technika nebyla ani zdaleka tak bezpečná jako dnes a bezpochyby by došlo k celé řadě nehod. Každá taková nehoda plně naložené 747 by zničila jedenáct letounů a potenciálně zabila jedenáct posádek. Dalším problémem bylo, že nebyl k dispozici spolehlivý systém vnitřního dopravníku, ani systém vypouštění a záchytu stíhačů.

Problémem byl i koncept "mikrostíhačů". Tehdy prostě neexistoval dostatečně malý stroj, který by se vměstnal do 747 a jako takový by se musel vyvíjet úplně od píky. S tak malým místem by si konstruktéři museli vybrat mezi silnou výzbrojí, velkou rychlostí a doletem. Navíc by takový stroj musel soupeřit s letouny jako byl MiG-25 Foxbat, což je záchytný stíhací letoun s nebývale silnými motory, polo aktivním radarem a čtveřicí řízených střel. Je možné, že by vývoj spolkl extrémní množství peněz, jen aby výsledek byl podřadný klasickým palubním či pozemním letounům.

A ten největší problém? Celý koncept byl v té době již zastaralý.

Jak se na vlastní kůži přesvědčily posádky bombardérů B-52 ve válce ve Vietnamu, protiletadlové rakety jako SA-2 byly daleko větším problémem než stíhací letouny. AAC v tomhle ohledu postrádal jakoukoli ochranu. Boeing navíc pravděpodobně postrádal tehdy tajný výzkum technologie stealth, který dnes letounům pomáhá překonat obranu nepřítele. Bombardéry B-1B a B-2A, do výzbroje zařazené asi o deset let později, byly vytvořeny tak, aby bez zpozorování pronikaly nad Sovětský svaz a nepotřebovaly doprovodné stíhače.

Navzdory tomu, že program AAC nebyl úspěšný, sen o tomto konceptu žije dál.

Projekt Pentagonu, nazvaný X-61 Gremlins vyvíjí nová bezpilotní letadla, která mohou být vypouštěna z C-130 Hercules. Drony Gremlin mohou být vybaveny pokročilými senzory, rušičkami a raketovou výzbrojí. Po splnění mise se navíc mohou vrátit do mateřského letadla či sami přistát na předem určeném místě. Takový malý, turbínou poháněný dron je na vývoj i výrobu daleko levnější, než pilotovaný mikrostíhač.

Samozřejmě, je otázka, jestli z projektu Gremlins něco ve skutečnosti bude, v Americe se i velmi slibné projekty ruší velmi často.