Bizarní vojenské taktiky, které přesto fungovaly

Využít svoje přednosti

Roku 264 před naším letopočtem vypukla první punská válka mezi Římskou říší a Kartágem, které se nacházelo v dnešním Tunisku. Obě mocné říše spolu bojovaly o bohatou Sicílii i nadvládu nad celým Středozemím. Římští legionáři sice dominovali v pozemních bojích, ale na moři neměli Římané proti Kartágincům šanci. Zkušení kartaginští námořníci perfektně ovládali své lodě a pomocí útoku klounem ničili jednu římskou loď za druhou.

Římané ale uplatnili svou obvyklou vynalézavost a přišli s neobvyklým, ale vlastně geniálním nápadem – udělat z námořní bitvy bitvu pozemní. Nové římské lodi byly vybaveny „havranem“ (latinsky corvus), sklopným padacím můstkem s hrotem. Římané tak místo námořních manévrů v klidu čekali až na ně Kartaginci zaútočí a poté spustili corvus na nepřátelskou loď. Římští legionáři si pak v boji na blízko snadno poradili s chabě vyzbrojenými kartaginskými námořníky. Corvus bezpochyby značně přispěl ke konečnému římskému vítězství ve válce, ale později se od něj ustoupilo, protože lodě vybavené těžkým můstkem byly příliš vratké a často se potápěly v bouřích. Římané se tak raději vyhnuli námořním bojům tím, že obsadili celé pobřeží Středozemního moře.

Wikimedia Commons: Corvus byl zespodu opatřen hákem, který znemožňoval posádce napadené lodi rychle lodě zase oddělit

Wikimedia Commons: Římští legionáři z období punských válek

Taktika prázdné pevnosti

Tato velmi nebezpečná taktika je známá především z čínské vojenské tradice. Za jejího vynálezce se obvykle považuje generál Ču-ke Liang, který žil v Číně na přelomu 2. a 3. století našeho letopočtu během období Tří království. Ču-ke Liang byl slavným generálem, který měl pověst protřelého stratéga a mazaného vojenského velitele. Přesto se během jedné z mnoha tehdejších válek ocitl v nezáviděníhodné situaci: jeho armáda byla poražena a on sám se musel jen s hrstkou mužů stáhnout do nedaleké pevnosti, kam je ale pronásledovala nepřátelská armáda. Generál Liang se proto rozhodl všechno vsadit na jedinou kartu. Nařídil svým mužům otevřít brány a potom se ukrýt tak, aby pevnost vypadala opuštěně. Když se přiblížili nepřátelští vojáci, našli generála Lianga jak sedí v otevřené bráně a v klidu hraje na loutnu (či flétnu). Překvapení vojáci se raději stáhli, protože považovali celou situaci za další z Liangových léček.

Wikimedia Commons: Ču-ke Liang

Kvantita versus kvalita

Roku 1592 napadlo Japonsko Koreu a vypukla takzvaná Imdžinská válka. Zpočátku vše vypadalo na rychlé japonské vítězství. Japonci totiž měli lepší vybavení, námořní převahu i větší počet vojáků. Samurajské oddíly snadno rozdrtily slabou korejskou armádu a za pouhých dvacet dní obsadily Soul. V tu chvíli ale vstoupil na scénu jeden z velkých hrdinů korejských dějin – admirál I Sun-sin. Tento schopný důstojník byl po vypuknutí války jmenován velitelem celého korejského námořnictva, které ale nebylo schopné Japoncům vzdorovat počtem ani kvalitou. I Sun-sin proto navrhl nový typ lodi – rychlou a pohyblivou loď s několika kanóny na obou stranách. Paluba byla navíc pokryta střechou se železnými bodci, což propůjčilo nové lodi jméno želví loď. Želví lodě sice vypadaly podivně, ale měly obrovskou palebnou sílu a byly nenapadnutelné útokem z jiné lodě. Admirál I Sun-sin nakonec především díky nim dokázal zničit japonské námořnictvo, což spolu se všelidovým povstáním vedlo k úplné porážce Japonců. Samotný admirál I Sun-sin se však vítězství nedožil, zemřel během jedné z posledních bitev.

Wikimedia Commons: Obraz znázorňující
vylodění Japonců u Pusanu

Wikimedia Commons: Moderní rekonstrukce želví lodi

Zajmutí nizozemské flotily u Den Helderu

Po Velké francouzské revoluci vypukla série válek, ve kterých se některé evropské monarchie snažily zamezit šíření revolučních myšlenek z Francie. V rámci bojů vpadla francouzská armáda na podzim roku 1794 do Nizozemska, které rychle obsadila. Moci se chopila prozatímní vláda, která vyhlásila vznik Batavské republiky a uzavřela spojenectví s Francií. V zemi panoval chaos a francouzské velení se obávalo, že by nizozemské námořnictvo mohlo odplout a připojit se k Angličanům. Pomohlo jim počasí: zima byla mimořádně tuhá a nizozemské válečné lodě zamrzly v kanálu u Den Helderu. Led mohl ale kdykoliv roztát, a tak byl vydán rozkaz vyslat na místo jednotku, která by nizozemským námořníkům „vysvětlila“, že odteď jsou spojenci Francie. Zvláštní na této operaci byla právě tato jednotka: na místo byl totiž poslán oddíl jízdních husarů. Po příjezdu na místo jejich velitel s malým doprovodem dojel po ledu až k veliteli loďstva, který po krátkém jednání vyhlásil věrnost nové vládě (co mu také zbývalo s ozbrojenými jezdci čekajícími na břehu). Jedná se tak o jedinou vojenskou operaci v dějinách, ve které se přímo setkalo námořnictvo s jezdectvem.

Wikimedia Commons: Obraz zachycující zajetí nizozemské
flotily francouzskými husary (romantizovaná verze události)

Jak se bránit náletům

V druhé polovině druhé světové války byla téměř všechna velká německá města bombardována Spojenci. Nálety byly většinou prováděny v noci, kdy byly bombardéry mnohem hůře viditelné. Téměř všechna velká města proto zavedla zatemňování. To znamená, že po setmění musela být všechna okna zakrytá a veřejné osvětlení zhasnuté. Pokud byste se v roce 1944 podívali na noční snímek střední Evropy, byla by kvůli válce mnohem tmavší než normálně. Našli byste ale jednu výjimku – Švýcarsko bylo neutrálním státem, a tak mohli jeho obyvatelé normálně svítit bez strachu z náletů. To věděli i představitelé města Kostnice, které shodou okolností leží kousek od hranic se Švýcarskem. Rozhodli se proto uplatnit netradiční taktiku: místo zatemňování nařídili, aby v noci zůstala světla zapnutá. Zatemňování sice pomáhalo, ale taktika „zapni světla a předstírej, že jsi Švýcarsko“ se ukázala mnohem účinnější. Kostnice díky ní přežila válku téměř bez úhony a je tak jedním z mála německých měst se zachovalým historickým centrem.