ZPRAVODAJ

Trocha čísel

Než se pustíme do historie těchto železobetonových monster, pojďme se podívat na pár údajů. V Albánii se dnes nacházejí statisíce bunkrů. Přesné číslo nikdo nezná, ale odhady se pohybují mezi 175 000 a 750 000. Zdá se to jako obrovský rozsah, ale výstavba byla chaotická a přísně utajovaná. I při nejstřízlivějších odhadech tak připadá sedm bunkrů na kilometr čtvereční. Mnoho větších bunkrů je navíc vzájemně propojených tunely, což činí z Albánie druhý nejpoddolovanější stát světa (první je Severní Korea, kde se se stavbou bunkrů pokračuje dodnes). Odstranění jednoho malého dvoumístného bunkru by stálo státní kasu této poměrně chudé země asi 20 000 Kč.

Poslední stalinista Evropy 

Proč vlastně tato malá země na jihu Evropy potřebovala tolik bunkrů? Důvodem byla politika komunistického vůdce Albánie Envera Hoxhy (čte
se Hodža). Tento charismatický tyran začínal jako vůdce komunistických partyzánů za druhé světové války a díky podpoře Moskvy se nakonec stal neomezeným pánem celé Albánie. Za první čtyři roky jeho vlády (1945 – 1949), kdy bylo potřeba potlačit opozici, přišlo o život více Albánců, než
za období 2. světové války. Na druhou stranu ale dokázal zlepšit ekonomickou situaci země, zvýšit gramotnost a zavést rovnoprávnost pohlaví. Albánii také prohlásil za první ateistickou zemi světa a pronásledoval křesťany i muslimy.

Vše se začalo komplikovat až po smrti Stalina a mocenské výměně. Nový vládce Kremlu Nikita Chruščov se roku 1956 ostře vyhradil proti Stalinovi.
To ale Hoxha jako Stalinův velký obdivovatel nepřenesl přes srdce a vypověděl poslušnost politice Moskvy. Podobně se rozhádal i s Jugoslávií. Svého posledního spojence, Čínskou lidovou republiky, zavrhl poté, co v roce 1978 povolila návštěvu prezidenta USA. Extrémně paranoidní Hoxha se nakonec prohlásil za posledního pravého komunistu a ochránce země před imperialisty, sovětskými kontrarevolucionáři, maoisty i Jugoslávci.

Výstavba bunkrů

Zlomový okamžik přišel v roce 1968. Hoxha odsoudil útok na Československo, který pochopil jako začátek tažení proti „odpadlíkům“. Za další cíl logicky považoval sebe, přestože chudá a rozvrácená Albánie tehdy žádnou z mocností moc nezajímala. Rozkázal tedy rozsáhlou „bunkrifikaci“. Jako bývalý partyzán spoléhal na všelidové povstání, které se mělo opřít právě o síť pevnůstek. Výstavbou byl pověřen inženýr Josif Zagali. Dodnes se traduje,
že po dostavbě prvního bunkru mu Hoxha nařídil vlézt dovnitř a bunkr nechal ostřelovat tanky. Bohužel pro Albánce, inženýr přežil a výstavba se mohla rozjet naplno. 

Nejběžnějším typem bunkru byl takzvaný Quender Zjarri („střelecká pozice“) - jednoduchá betonová kupole se střílnou. Určena byla pro dva vojáky, byť s rozměry 1.8 m X 1.5 m se nejednalo o nic pohodlného. Tyto bunkry se stavěly téměř všude, od pláží po hory a často byly propojovány tunely. Dalším typem byl Pike Zjarri („střelecký bod“), který měl poloměr osm metrů a měl sloužit jako lokální velitelství a pevnůstka. Stavěly se i větší pevnosti, dokonce se dochovalo několik betonových hangárů či přístavišť pro ponorky. V hlavním městě Tiraně se dodnes nachází i osobní Hoxhův bunkr. Logika albánských vojenských inženýrů byla občas opravdu zajímavá: některé dvojice bunkrů jsou zřejmě určeny k likvidaci vnitřních nepřátel, mají totiž střílny namířeny přímo proti sobě. Jiné zase kontroluji skalnaté svahy (asi pro případný útok horolezců) nebo pusté pobřeží.

Bunkr kam se podíváš

Tento megalomanský projekt zasadil albánské ekonomice další hlubokou ránu, i přesto ale komunistický režim vydržel až do roku 1992 (to již byl Enver Hoxha po smrti). Železobetonové dědictví však zemi zůstalo. Albánci se dodnes snaží s bunkry vypořádat, likvidace takového množství však není z ekonomických ani praktických důvodů možná. Některé větší městské bunkry se proměnily na restaurace či kavárny, menší zase slouží jako seníky, sklady obilí či originální pece na pizzu. V jednom z největších armádních bunkrů bylo otevřeno muzeum BunkArt, které se věnuje životu prostých Albánců za Hoxhova režimu a pořádání kulturních akcí. Spousta bunkrů se stala cílem vojenských nadšenců. Betonové kupole představují symbol temné minulosti i turistické lákadlo. Albánské bunkry tak zůstávají vojenským unikátem i smutným mementem paranoie a megalomanie jednoho diktátora.