V pátek 18. září oslavilo letectvo USA 70. výročí od svého založení. Původně bylo letectvo součástí americké armády, avšak poté, co pomohlo vyhrát Druhou světovou válku, získalo svou nezávislost. Jako takové malé ohlédnutí za historií se podíváme na pět nejvýznačnějších letounů, které kdy sloužily v USAF (United States Air Force).
SPAD S.XIII
Americký vstup do První světové války v dubnu roku 1917 byl poněkud problematický. Průmysl země nebyl připravený zásobovat expediční sbory na evropských bojištích a zatímco Spojené království, Francie, Rakousko-Uhersko a Německo chrililo na bojiště tisíce moderních zbraní, mezi které patřily i tanky a letadla, Američané si museli nakoupit množství evropských designů.
SPAD S.XIII byl produkován Francouzi pro americké letectvo. Na délku měl letoun 6 m a rozpětí křídel 8,2 m. Jako pohon byl používán motor Hispano-Suiza 8A V8, který disponoval 150 koňskými silami, které letounu dávaly maximální rychlost 217 km/h a dostup 2.000 m. Pilot letounu měl k dispozici dva kulomety M1917 .30, které pálily, díky synchronizaci, skrze rotor motoru. Dolet byl 275 km váha letadla byla 820 kg.
P-51D MUSTANG
V prosinci roku 1941 vstoupily Spojené státy americké do Druhé světové války o dost lépe připravené, než do té první. Průmysl v té době již nějakou dobu produkoval letadla pro Spojence v Evropě a letecké společnosti jako byl Nothrop, North American, Boeing, Lockheed a mnoho dalších měly připravené designy na rýsovacích prknech dlouho předtím, než první bomba dopadla na lodě v Pearl Harboru.
North American P-51D Mustang se stal po svém nasazení páteří letectva i díky tomu, že dokázal plnit velké množství různých úkolů, ať už se jednalo o útoky na pozemní cíle či doprovod bombardérů. S délkou 9,7 m a rozpětím 11,2 m byly Mustangy vybaveny motorem Rolls-Royce Merlin V-12, který dodával 1.695 koňských sil, což je desetkrát tolik co měl Hispano-Suiza v prvoválečném SPAD S.XIII. Maximální rychlost P-51D byla cca 680 km/h a díky kapkovité, uzavřené kabině měl letoun dostup 12.770 m. Výzbroj letounu tvořilo šest M2 .50 kulometů, které v několika variantách slouží v armádě dodnes. Dolet letounu byl 1.200 km a plně naložený letoun vážil 5,5 tuny.
F-86 SABRE
Proudové letouny se představily na konci Druhé světové války, konkrétně to byly britský Meteor (nebyl bojově nasazen proti cizím stíhačům) a německý Me-163 Komet a Me-262 Schwalbe. Americká armáda neměla svůj operační proudový letoun ani na konci války, ale poté celkem nadšeně přešla na tento nový druh letadel. První křest ohněm pro americká proudová letadla přišel v padesátých letech minulého století, během války v Koreji.
North American F-86 Sabre byl hlavním proudovým letadlem Američanů v Koreji. I když nebyl tak rychlý jako byl jeho protivník Mig-15, byl obratnější a piloti toho dokázali využít ke svému prospěchu. F-86 měřil na délku 11,2 m a to samé měl i v rozpětí. Jeho motor byl General Electric J-47 GE-27 s tahem 5910 lb.s.t. Tento motor dával Saberu maximální rychlost 1.105 km/h u hladiny moře. Maximální dostup byl 15 km. Výzbroj byla identická jako u P-51D, ale Sabre dokázal unést navíc 2.400 kg další výzbroje jako byly rakety, bomby a nebo nádrže s palivem. Maximální dolet činil 2.450 km a maximální vzletová hmotnost byla 8.200kg.
F-4 PHANTOM
Jak pokračovala Studená válka, pokroky v leteckém inženýrství pokračovaly rapidním tempem. Rychlost zvuku byla poměrně rychle překonána a během dekády letouny pravidělně létaly rychlostí Mach 2, neboli dvakrát rychleji než zvuk. Nebylo neobvyklé, že vrcholné letouny sloužily pouhých několik let, než byly nahrazeny novějšími modely a i nehodovost byla celkem vysoká. V té době bylo také jasné, že soupeření mezi NATO a zeměmi Varšavské smlouvy jen tak neskončí, a že bude třeba velké množství čím dál dražších letounů. Úsilí leteckých designerů bylo proto upřeno k vytvoření skutečně univerzálního letounu, který by byl schopen být stíhačem stejně dobře, jako bombardérem.
Dvojmístný McDonnell-Douglas F-4 Phantom II byl jeden z prvních opravdu víceúčelových proudových letounů na světě. S délkou 19 m byl Phantom o dobrých 70 % delší než Sabre při téměř stejném rozpětí křídel. Phantom II byl vybaven dvěma motory, známými J-79, kterými disponovalo v té době velké množství amerických letounů. Kombinovaný tah motorů byl úctyhodných 23.810 lb.s.t. F-4 byl také vybavený přídavným spalováním, které dokázalo popohnat letoun na maximální rychlost Mach 2,23, ačkoli průměrná letová rychlost bývala okolo 940 km/h. Maximální dostup byl 18,2 km.
K výbavě letounu patřil také jeden z prvních radarů, který dokázal detekovat, zaměřit a raketu navést na cíl za horizontem. Typickou výzbroj tvořily 4 rakety AIM-9 Sidewinder s infračerveným naváděním a čtyři AIM-7 Sparrow s radarovým naváděním. Phantom II byl také první letoun letectva, který neměl v základní výzbroji kulomet nebo kanon. Jeho maximální nosnost byla téměř 8,5 tuny. Maximální bojový dolet letounu byl 680 km a váha byla maximálně kolem 27,5 tun při plném vytížení.
F-22A RAPTOR
Na konci osmdesátých let minulého století sypal americký průmysl ty nejpokročilejší letouny, které měly čelit Sovětskému svazu. F-22 Raptor byl vytvořen k tomu, aby udržel technologický náskok i do 21. století. Jeho koncept spoléhal na tři klíčové oblasti: rychlost, obratnost a novou technologii stealth. F-22 je proto označovaný jako první letoun tzv. páté generace a jeho vlastnosti definují prakticky celou novou kategorii letounů.
Jednosedadlový Raptor je necelých 19 m dlouhý a rozpětí křídel činí 13,5 m. Skutečným zázrakem inženýrství jsou ovšem dva motory Pratt & Whitney F119-PW-100, které generují více tahu než dva letouny Phantom II dohromady, což umožňuje letounu dosáhnout nadzvukové rychlosti bez použití přídavného spalování. Motory mají měnitelný vektor tahu, což umožňuje pilotovi provádět opravdu složité manévry. Maximální letová hladina je 20 km.
Radar F-22 dokáže odhalit nepřátelské cíle až na vzdálenost 222 km, což pilotovi dává taktickou výhodu. K této výhodě se přidává i technologie stealth, která letounu umožňuje dosáhnout ideální vzdálenosti pro útok raketami, aniž by byl samotný Raptor spozorován. Pokud je Raptor na lovu nepřátelských letadel, jeho výzbroj obvykle tvoří šest raket AIM-120 AMRAAM s radarovým naváděním a dvě AIM-9X Sidewinder s infračerveným naváděním. Místo dvou AIM-120 se do pumovnice mohou dát dvě 500librové bomby a nebo jedna 1.000librová.
Naprostý úspěch operace
Jen několik hodin po vypuštění byla mrtvola nalezena místním rybářem a předána španělské armádě, která ji identifikovala jako tělo britského důstojníka. Prvního května byla za přítomnosti britského konzula provedena pitva, jejímž závěrem byla smrt utopením. Další den pak bylo tělo s vojenskými poctami pohřbeno pod jménem William Martin. Mezitím proběhlo mezi britským konzulem a Londýnem několik depeší, které však byly schválně poslány v kódech, o kterých Britové věděli, že je Němci již prolomili. V jedné z depeší instruovala vláda konzula (který ve skutečnosti o všem věděl), aby dokumenty získal za každou cenu. To vedlo velitele Abwehru (německé vojenské rozvědky) admirála Wilhelma Canarise k tomu, aby osobně donutil Španěly k poskytnutí fotokopií dopisů. Ironií osudu je, že sám Canaris byl tajný antinacista a později byl odhalen a popraven. Britové pokračovali v předstírání, i když už se dokumenty dostaly kam měly, takže ještě v červnu se v novinách The Times objevilo jméno William Martin v seznamu padlých námořníků. Samotné nacistické vedení se nechalo nachytat a výsledkem operace bylo to, že sedm německých divizí bylo přesunuto do Řecka a deset na Balkán a obrana Sardinie byla dvakrát zesílena. Tím byla cesta na Sicílii a později do Itálie volná a operace Mincemeat vstoupila do historie jako jedna z nejúspěšnějších tajných operací.
