ZPRAVODAJ

Plovoucí propaganda a operace Hannibal

Parník Wilhelm Gustloff byl spuštěn na vodu 5. května 1937. Byl postaven a vlastněn společností Kraft durch Freude (Síla skrze radost), což byla odnož nacistické strany starající se o rekreaci a volnočasové aktivity pracujících (jakési německé ROH). Wilhelm Gustloff měl původně nést jméno samotného Hitlera, na jeho přání byl však pojmenován po zavražděném vůdci švýcarské nacistické strany. Loď se měla stát vlajkovou lodí „flotily míru“, která sloužila propagandistickým účelům.

Až do vypuknutí války parník vozil dělníky na okružní plavby po Severním moři. Loď měla tonáž 25 484 BRT (Titanik měl 46 000 BRT) a jejích deset palub mohlo pohodlně pojmout až 1 480 cestujících a 417 členů posádky.

Po vypuknutí druhé světové války byla loď postoupena německé armádě a rok sloužila jako lazaretní loď. Na podzim roku 1940 byla zakotvena v Gdyni, kde sloužila jako plovoucí kasárna německé armády. Tím ztratila status zdravotnické lodi, což se jí později stalo osudným.

V Gdyni strávil Wilhelm Gustloff téměř celou válku, až na začátku roku 1945 byl zařazen do tzv. operace Hannibal. Tato operace měla za cíl evakuovat co nejvíce vojáků a vojenského materiálu z Východního Pruska (v dnešním Polsku, dříve součást Německa). Sekundárním cílem byla evakuace civilistů do západní části Německa, jelikož Rudá armáda páchala při svém postupu nepředstavitelná zvěrstva. Wilhelm Gustloff tedy vyplul z Gdyně směrem do Kielu 30. ledna, oficiálně měl mít na palubě přibližně 6 000 lidí. Tento počet byl však extrémně překročen, dle historika Heinze Schöna (který sám v 18 letech katastrofu přežil) se však na lodi tísnilo 10 582 lidí. Loď tedy téměř šestkrát překročila projektovanou kapacitu. Na palubě bylo 918 ponorkářů, 173 členů posádky, 373 příslušnic ženských pomocných sborů a 8 956 civilistů.

Sovětská ponorka a kapitán alkoholik

Nyní se přesuňme k druhému aktérovi tohoto tragického příběhu. Sovětská ponorka S-13 operovala v této oblasti právě kvůli transportům vojáků a vojenského materiálu. Jednalo se o jednu z nejlepších sovětských ponorek, i když se jednalo pouze o kopii německé předválečné technologie. Její kapitán Alexandr Marinesko patřil k nejlepším sovětský velitelům, přestože byl nenapravitelným alkoholikem a proutníkem. Po bujné silvestrovské oslavě těsně před vyplutím zmizel a byl se svým kumpánem nalezen až po třech dnech. Tutu dobu strávili zamčení v pokoji se švédskou snoubenkou finského majitele hotelu, který vše oznámil na vojenském velitelství.

To byla pro jeho nadřízené poslední kapka, jelikož již stihli povolat rozvědku kvůli podezření z únosu. Marineskův kumpán, také důstojník, byl za trest poslán do trestného praporu, samotný kapitán Marinesko ale vyvázl poměrně lehce. Postavila se za něj totiž posádka a v sovětském námořnictvu panoval nedostatek zkušených velitelů. Kapitán byl poslán před vojenský soud, líčení ale bylo odloženo na dobu po návratu z příští bojové plavby. Neoficiálně tak dostal příležitost odčinit svoji vinu a celou výpravu prahl po nějakém obrovském úspěchu.

Osudové setkání

Ale zpátky k parníku Wilhelm Gustloff. Na palubě panoval již v přístavu extrémní chaos. Kvůli sporům místní NSDAP a námořnictva byla evakuace odkládána až do nejzazšího možného termínu a v přístavech se tísnily desetitisíce zoufalých lidí. Moc nepomohlo ani to, že loď neměla jednotné velení, na lodi se nacházeli čtyři různí kapitáni.

Hned po vyplutí přetížené lodi propukl spor mezi kapitánem Wilhelma Gustloffa Petersenem a ponorkářem Zahnem. Zahn chtěl plout se zhasnutými světly podél pobřeží, Petersen však nakonec prosadil rychlejší cestu přes volné moře. Navíc vydal rozkaz k rozsvícení světel ze strachu se srážkou s jinou lodí. Celá tragédie se totiž odehrála v noci. Touto fatální chybou na sebe upozornil ponorku S-13. Ta provedla riskantní manévr skrz minové pole a následně loď, neoznačenou křížem a s několika protiletadlovými děly na palubě (byť pravděpodobně nefunkčními), torpédovala. Kapitán Marinesko postupně nařídil odpal čtyř torpéd. První dvě torpéda, nazvaná „Za vlast“ a „Za Stalina“ loď poškodila, ale fatální bylo až třetí, „Za sovětský lid“. To rozervalo bok lodi až k palubě. Čtvrté, „Za Leningrad“ se vzpříčilo v odpalové komoře, parník už byl ale odsouzený ke zkáze.

Potopení lodi trvalo pouhých 45 minut. Německé námořnictvo informované doprovodnou torpédovkou sice okamžitě vyrazilo na pomoc, z hladiny už ale zachránilo jen 1 239 lidí, včetně všech čtyř kapitánů. Zahynulo okolo 9 400 lidí, včetně několika tisíc dětí, což z této události činí největší námořní katastrofu všech dob.

Odkaz Wilhelma Gustloffa

Ponorka S-13 zatím pokračovala ve své plavbě. Potopila loď General von Steuben, vezoucí zraněné německé vojáky. Tato katastrofa se stala se svými 3 600 mrtvými pátou nejhorší všech dob. Kapitán Marinesko byl po svém návratu oslavován jako hrdina a všechna obvinění byla stažena. Titul Hrdina Sovětského svazu mu však nebyl udělen kvůli jeho dalším opileckým eskapádám. Nakonec byl degradován a zemřel roku 1963. V roce 1990 byl vyznamenán Michailem Gorbačovem titulem Hrdina Sovětského svazu in memoriam.

Tehdy osmnáctiletý Heinz Schön, který sloužil na lodi jako lodní asistent, byl po explozi smeten do moře. Život mu zachránil o dva roky starší lékařský asistent Werner Schoop, který ho vytáhl z moře na svůj provizorní vor. Oba muži se znovu setkali až po 52 letech.

Operace Hannibal nakonec Němce stála 162 plavidel a desetitisíce životů. Díky odvaze námořníků i vojáků však zachránila 1,4 miliónu lidí před Rudou armádou. Heinz Schöne se stal největším expertem na tuto katastrofu a celý život strávil hledáním informací o jednotlivých pasažérech, které uchovával ve svém soukromém archivu. Po jeho smrti roku 2013 byla urna s jeho popelem vhozena do moře na místě tragédie, jak si sám přál.

Příběh Wilhelma Gustloffa vzbuzuje spory i v dnešní době. Z hlediska mezinárodního práva byl legálním cílem, jelikož převážel vojáky a nebyl označen červeným křížem. Mnozí však argumentují tím, že sovětský velitel musel tušit, že na lodi bude mnoho uprchlíků, ale kvůli své touze po úspěchu se rozhodl pokračovat v útoku. Pravdu se již nikdy nedozvíme, jisté je pouze to, že plavba S-13 má na svědomí okolo 13 000 lidských životů. V Německu je potopení Wilhelma Gustloffa dodnes považováno za jeden z nejhorších sovětských zločinů. Rozhodně se jedná o událost, která by neměla být zapomenuta.