ZPRAVODAJ

Vypouštění raket z ponorky není taková sranda jako mačkat velké červené tlačítko. Chce to hodně zkušeností s konstrukcí a raketovou vědou, aby bylo jisté, že se raketa bezpečně dostane z ponorkového sila na nízkou orbitu Země a následně až k cíli.

Jak se ale zvyšuje smrtící síla těchto raket, jako je Trident II D-5, rostou i ohlasy proti využívání těchto zbraní obecně. Ale pokud chceme znát budoucnost střely Trident, musíme podniknout výlet do minulosti a vědět, jak se vůbec taková raketa z pod hladiny vypouští.

Jak se to stalo

Ponorky samozřejmě nemohly vždycky vypouštět rakety na cíl. Během obou světových válek byly ponorky vyzbrojeny torpédy a palubními kanóny, které sloužily k napadání menších hladinových plavidel, popřípadě letounů. V průběhu první poloviny 20. století nebyly vzácností ani ponorky pokládající miny.

Avšak, během počátku Studené války začalo být jasné, že rakety s nukleární hlavicí budou rozhodujícím faktorem ve velkých válkách budoucnosti. První verze této technologie, jako byly nacistické rakety V-1 a V-2, které byly použity k bombardování Londýna, posloužily jako startovní bod. Zpočátku byl jejich dostřel „jen“ několik stovek kilometrů, takže potřebovaly nějaký nosič, jako třeba letadlo a nebo loď, aby se dostaly na dostřel k cíli. Ponorka by byla skvělý nosič takových střel, dokázala by se dostat nepozorovaně do blízkosti nepřítele a rozeslat svůj náklad smrti do dálky bez možnosti účinné odvety.

V roce 1947 Spojené státy americké vypustily JB-2 Loon, což byla přímá kopie německé rakty V-1, z paluby ponorky USS Cusk. Tento test potvrdil proveditelnost, ale tehdejší odpalovací systém byl nespolehlivý a primitivní. Pokrok byl ale rychlý, v roce 1953 byla k dispozici první pravá raketová ponorka, USS Tunny, která měla k dispozici dvě střely s plochou dráhou letu Regulus. Odpal rakety Regulus byl stále náročný proces. Ponorka se musela vynořit, střela musela být naložena ze skladu na odpalovou kolejnici na palubě a teprve potom mohla být vystřelena na cíl. Během celého procesu byla ponorka jasně viditelná a zranitelná před útoky nepřátelských letadel.

Na konci 50. let došlo k výraznému posunu v umění vypouštět rakety z pod vodní hladiny. První vlaštovkou tohoto posunu byla balistická raketa Polaris A1, jejíž první vypuštění proběhlo ponorkou USS George Washington a jejíž revolučnost umožňovala ponorce zůstat při vypuštění pod hladinou. Všechna následující vylepšení stála na stejném designu.

Jak to bylo dál?

O desetiletí později jsou balistické rakety z ponorek stále považovány za nejbezpečnější odnož nukleární triády (pozemní – vzdušné – podmořsky vypouštěné střely) a jejich dostřel, síla a přesnost se jen zvyšovaly. Původní Polaris měla dostřel zhruba 1,600 km a byla schopna doručit jednu 600 kilotunovou hlavici s odchylkou přesnosti kolem 1,5 km. V roce 1972 byla do služby zařazena nová verze Poseidon C3, která měla dostřel zhruba 4.800 km a nesla až dvanáct hlavic. V roce 1979 přišla na řadu střela, pojmenovaná podle zbraně Poseidona Trident, která dokázala dolétnout až  7.400 km, což znamenalo, že zádná část Sovětského svazu nebyla v bezpečí.

Dnes jsou americké ponorky třídy Ohio a Britské Vanguard vybaveny již šestou generací rakety Trident. To, co je ovšem daleko zajímavější než jejich ničivá síla, je způsob, jakým jsou rakety vypouštěny na cíl.

Jak to vypustit?

Nejnovější generace rakety Trident II D-5, vyrobená firmou Lockheed Martin, je zavalitý, 13,5 m vysoký cylindr o váze 54,5 tuny. Jeho vypouštění probíhá vystřelením parního kanónu. Nejprve malá a kontrolovaná exploze změní nádrž vody na páru. Tlak rozpínající se páry vytlačí raketu z tuby a dá jí dostatek kinetické energie k proniknutí nad hladinu vody. Tato kombinace nebezpečné exploze a vysokého tlaku je asi nejdůležitější a nejnáročnější fází každého odpalu. Velké množství bezpečnostních mechanizmů zajišťuje deaktivaci střely při selhání vypouštěcích procedur.

Po vylétnutí nad hladinu raketa zpomalí a gravitace se jí snaží stáhnout dolů. Pohybové senzory neustále sledují změny v poloze rakety, zatímco krátce visí nad hladinou těsně před zažehnutím prvního stupně.

Tady se ale věci můžou šeredně pokazit, pokud zasáhne do odpalu smůla. První test Tridentu z USS Tennessee v roce 1989 selhal díky vodnímu sloupci, který se dotkl trysek rakety. Výsledný asymetrický tah vyslal raketu ve spirálách směrem k hladině.

Když jde vše, jak má, první stupeň rakety hoří zhruba 65 vteřin. Během této fáze se ze špičky vysune aerodynamická špice, která zlepší tok vzduchu kolem rakety. Bez špice nemůže raketa přežít svoji krátkou cestu skrze zemskou atmosféru.

Navádění

Během první minuty by měla být raketa už zaměřená na cíl. Nakonec dosáhne výšky 600 mil nad mořem, kde se musí postupně oddělit a zažehnout zbývající stupně rakety při zachování konstantní trajektorie.

Ani tohle občas nejde podle plánu… Podle nedávno uniklého dokumentu, britský testovací Trident vypuštěný na cíl poblíž Afriky, zamířil na východní pobřeží Ameriky, kde byl za letu zničen.

Když je raketa na správné cestě, Trident naviguje za pomocí inerciálního naváděcího systému, který je založen na velkém množství citlivých akcelerometrů, které přesně zaznamenávají zrychlení a dobu letu. Palubní počítač následně použije tato data k výpočtu rychlosti a pozice rakety. Je obvyklé, že tyto systémy bývají v armádách nahrazovány systémem GPS, protože inerciální systémy bývají po nějaké době nepřesné, ale v tomto případě to nevadí, protože let trvá pouhých několik minut. Trident ještě nikdy nebyl vypálen se systémem GPS kvůli obavě ze zranitelnosti systému.

Kvůli limitům, které mají vnitřní naváděcí systémy, je Trident vybavený i navigačním systémem, který využívá na orientaci hvězdy. Stejně jako námořník za „starých časů“, senzory zachytí přesné postavení hvězd za účelem jemné korekce letu. Tato korekce je nutná kvůli tomu, že přesné umístění ponorky nemusí být v době odpalu známo. „Kompas“ rakety také někdy mohou rozhodit různé gravitační anomálie, takže je nutné, aby se raketa ve hvězdách vyznala.

Výbušné finále

Když se střela přiblíží k cíli, rozdělí se na dvanáct nezávislých hlavic o ráži 100 kilotun (6x tolik co bomba v Hirošimě). Odchylka při dopadu by měla být menší než 120 metrů, což by při takové výbušné síle mělo stačit na likvidaci cíle.

Aby bylo dosaženo takového cíle, všechno musí perfektně fungovat a jakákoli chyba během letu je potenciální nukleární katastrofa. Další nebezpečí spočívá v hrozbě kybernetických útoků na nosiče těchto raket. Škodlivý software či hardware by mohl být levný způsob, jak vyřadit tuto výzbroj z provozu.

I když po posledním pokaženém testu sílí hlasy pro odzbrojení těchto podvodních monster, je jisté, že dokud se národy budou navzájem odstrašovat nukleárními zbraněmi, balistických střel na ponorkách ubývat nebude, spíše naopak.