ZPRAVODAJ

Zuhelnatělé a pokroucené vraky americké pacifické flotily v Pearl Harboru na Havaji 8. prosince  1941 stále hořely, když první mariňáci v pozorovatelně na atolu Wake zahlédli na oblačném horizontu pár vzdálených obrysů, které zvláštně připomínaly válečné lodě. Obsluha rádia se nadechla, kontaktovala své velící důstojníky a zaměřila se na mračno nízko letících stíhačů a bombardérů, které se potichu blížily k ostrovu v téměř dokonalé formaci.

449 mariňáků, kteří bránili ostrov Wake, maličký atol o rozloze pouhých 6,5 km², se měli stát prvními Američany, kteří se postaví nepřátelské invazi ve Druhé světové válce.

Na křídlech bouře

V téhle šílené mele, která probíhala nad tropickým rájem, Hank Elrod dosáhl dvou potvrzených sestřelů nepřátelských letadel. Tím se stal prvním pilotem námořní pěchoty, který ve Druhé světové válce dosáhl vítězství ve vzdušném souboji.

Síly nestačí

Navzdory hrdinství Elroda a letky VMF-211 nebylo možné zastavit neustálé údery Japonců. Bombardování a odstřelování z lodí bušilo do pozic mariňáků ve dne i v noci po mnoho dní. Již při druhém útoku neměli Američané ani šanci dostat do boje zbývající počet stíhačů, protože jich osm z dvanácti bylo zničeno na pojezdové ploše. Početné sklady munice, které obsahovaly tisíce nábojů pro pobřežní dělostřelectvo, byly zasaženy leteckými pumami a následně explodovaly jako ohromný ohňostroj o silvestrovské noci. Dne 11. prosince zahájili Japonci plnohodnotnou invazi na ostrov. Elrod naskočil do jednoho z funkčních letadel a vzlétl znovu do protiútoku.

V brzkých hodinách toho dne se k ostrovu Wake přiblížilo několik moderních japonských torpédoborců, které zahájily palbu na pobřeží ze svých 5palcových kanónů. Celkem šest pozic amerického pobřežního dělostřelectva odpovědělo s nemilosrdnou efektivitou a jejich palba znepříjemňovala život námořníkům jak na torpédoborcích, tak i na vyloďovacích lodích.

Zatímco letěl rychlostí přes 530 km/h s párem 45 kg bomb pod křídly, jeho Wildcat a dva kamarádi opět vpadli do boje. V nízkých letových hladinách pálili z kulometů na paluby nepřátelských lodí a přitom se snažili vyhnout protiletecké palbě z tuctu lodí v okolí. Elrod svým letounem manévroval jak nejlépe dokázal a dlouho dokázal unikat vážnému poškození. Každé štěstí se nakonec vyčerpá a jeden z nepřátelských střelců zasáhl svůj cíl. Kulka mu provrtala přívod paliva do motoru a tím omezila jeho dobu působení na nebi nad ostrovem. Elrod se tedy musel rozhodnout rychle… Jeho cílem se stal torpédoborec Kisaragi, loď vážící 1.468 tun, která v té chvíli pálila ze všech svých čtyřech 120mm kanónů, jejichž projektily vážily zhruba tolik, co dospělý muž. Elrod manuálně zaměřil obě své bomby a vypustil je na záď torpédoborce.

Kasaragi v té době nesla dvojnásobné množství hloubkových náloží, protože Japonci očekávali útoky amerických ponorek. Obě bomby zasáhly jejich skladiště, které explodovalo, odtrhlo celou záď a loď se potopila. Tím se Elrod stal prvním americkým stíhacím pilotem, který ve válce potopil válečnou loď.

Poškození přinutilo Elroda přistát, ale přesná palba z pobřeží a podpora jeho kolegů ze vzduchu, donutila Japonce k ústupu a přeskupení u Maršalových ostrovů. Poprvé od úvodního střetu se mohl Henry pořádně vyspat.

Japonci se ovšem 23. prosince vrátili, a měli posily…

Vstříc smrti

Opakované útoky mezi 11. až 23. prosincem zničily všechny americké lodě a letadla na ostrově Wake a počet mužů v posádce klesl pod 400. Těchto pár mužů čelilo invazní flotile, která měla k dispozici dvě letadlové lodě, několik těžkých křižníků a nepočítaně torpédoborců a jiných eskortních lodí. Mariňáci zaslechli zprávy, že posily se blíží. Flotila pojmenovaná Task Group 14 se formovala u Pearl Harboru a jejím úkolem měla být pomoc atolu Wake. Když se ovšem k pobřeží začaly přibližovat transportní lodě, které nesly více než 2.500 elitních japonských vojáků, Američané věděli, že Wake bude jejich místo posledního odpočinku.

Ačkoli neměl letadlo, ve kterém by bojoval, Elrod byl skvělý příklad toho, že každý mariňák je hlavně střelec a pak to ostatní. Jako jednomu z posledních přeživších důstojníků na ostrově mu byla přidělena četa pěšáků, která byla složená z několika pilotů, dělostřelců a civilistů, kterým se nezamlouvala představa, že Japonci zaplaví jejich domovy. Elrodově četě bylo přiděleno křídlo, kde se zakopali a očekávali příchod první vlny invazních jednotek.

Japonci udeřili tvrdě a nemilosrdně, téměř v samurajském stylu. Důstojníci běželi přes pláž s katanami v ruce, zatímco jejich muži útočili s puškami a bajonety. A Hammerin’ Hank Elrod tam byl, aby jim čelil…

Elrod svým mužům nařídil zahájit palbu a za každou cenu pokračovat a nepřestat. Když bylo potřeba, Henry neváhal přemístit své muže do lepších pozic, aby zastavil Japonce útočící z více směrů. Civilisté v jeho četě běhali, za podpory krycí palby, do přátelského zázemí pro náboje, aby kulomety nezastavily svou ničivou baráž. Elrod osobně podporoval své muže a pro zvednutí morálky stál všem na očích, zatímco pálil z ukořistěného japonského kulometu. Když se nepřátelé prokousali americkou palbou blíže k zákopům, kulka zasáhla Elroda do hrudi a smrtelně ho zranila. Během následujících momentů Japonci překonali obránce a Wake byl ztracen. Ostrov zůstal v japonském držení do konce Druhé světové války.

První

Za to, že byl schopen úspěšně zaútočit proti dvěma letkám nepřátelských letounů, za dva potvrzené sestřely, za zničení torpédoborce a velení jednotce pěchoty tváří v tvář nepřekonatelným překážkám, byl kapitán Henry T. Elrod po své smrti povýšen na majora a jako první letec mariňáků obdržel medaili cti. Na jeho počest po něm byla pojmenovaná raketová fregata třídy Oliver Hazard Perry a také cesta vedoucí k důstojnické škole ve Virginii.

Původně byl pohřben na ostrově Wake, ale v roce 1947 byl přesunut na vojenský hřbitov v Arlingtonu.