ZPRAVODAJ

Vojenské projekty umírají a mizí z mnoha různých důvodů. Občas přijdou ve špatnou dobu, když kupříkladu armáda nemá v rozpočtu dostatek finančních či lidských prostředků, občas padnou za oběť hrozivé byrokracii Pentagonu a občas jsou prostě projekty, které jsou hloupé a zbytečné už od začátku.

Tyto situace ovšem fungují i obráceně, kdy špatné projekty přežijí díky velkému humbuku, a výsledky poté zbytečně „hnijí“ ve skladištích bez upotřebení.

Pojďme se tedy podívat na tři projekty, které sice nikdy nebyly v žádné válce (a ani tak by ji pravděpodobně ani neovlivnily), ale zaslouží si alespoň trochu té pozornosti.

AH-56 Cheyenne

Na počátku šedesátých let minulého století si americká armáda teprve uvědomovala výhody helikoptér. Jejich první využití sice přišlo již na konci Druhé světové války, ale až v Korejském konfliktu byly využívány ve větším množství k průzkumu a evakuacím zraněných vojáků.

Jak rostla sofistikovanost strojů, armáda začala hledat stroje, které by dokázaly zastat široké množství úkolů. Hvězdou se měla stát helikoptéra AH-56 Cheyenne, která kombinovala velmi vysokou rychlost s, na tehdejší dobu, ohromnou palebnou silou. Jejím úkolem by bylo eskortování ostatních helikoptér na transportních misích a nebo podpora pozemních jednotek. Její pokročilý pohonný systém dokázal vyvinout rychlost až 440 km/h.

Cheyenne ovšem padla za oběť svým slibům. Technologie ještě v té době nebyla zralá na takovýto stroj a první prototypy trpěly velkým množstvím selhání a chyb, které vyústily v nehodu, při které zahynul i testovací pilot.

Další překážky se objevily ze strany letectva, které neuznávalo celý koncept již od začátku. Představitelé letectva došli tak daleko, že vyhlásili konkurz na letoun pro blízkou podporu s pevným křídlem, ze kterého nakonec vzešel dnes proslulý letoun A-10.

Pak přišla válka ve Vietnamu, prostředky na vývoj byly převedeny jinam a Cheyenne šla k ledu. Její odkaz ovšem částečně žije dál ve vrtulníku AH-64 Apache, který přišel o pár let později a slouží v modernizované podobě dodnes.

B-70 Valkyrie

Označována jako jasný nástupce pro B-52 Stratofortress a B-58 Hustler, B-70 byla vytvořena k průnikům do sovětského vzdušného prostoru ve vysokých výškách a v rychlosti přesahující Mach 3. Podle velitelů, z nichž někteří sloužili ještě za Druhé světové války, bylo toto letadlo jasnou a světlou budoucností letectva.

Jenže tahle „světlá budoucnost“ se prokázala jako enormně drahá a technicky náročná hračka. Prezident Eisenhower a náčelník obrany Robert McNamara se nezdáli okouzleni myšlenkou na utrácení astronomických částek za další strategický bombardér, zvlášť když největší příslib vykazovaly balistické střely s nukleární hlavicí (ICBM), které dokážou daleko účinněji pronikat do nepřátelského prostoru a ve výsledku jsou levnější.

Projekt nakonec pokročil do konstrukce dvou prototypů, z nichž jeden byl při předvádění akrobacie zničen a druhý je dnes v národním muzeu letectva v Ohiu. O patnáct let později vešel do služby dnes známý bombardér B-1B, který Valkýru lehce připomíná.

Jaký by byl efekt letadla na armádu, kdyby vstoupilo do služby? Pravděpodobně by odvedlo velké množství finančních prostředků armády od jiných projektů, jako byl právě vývoj a financování raketových složek. Kdyby ho nasadili ve Vietnamu, nejspíš by nebyl účinnější než B-52, které měl nahradit.

Ve výsledku Eisenhower a McNamara ušetřili armádě nemalé množství peněz a prostředků, když tento projekt pohřbili.

A-12 Avenger