ZPRAVODAJ

Versaillská smlouva, která byla ustanovená na konci První světové války, drasticky limitovala velikost poválečného německého loďstva (Kriegsmarine) tím, že zakazovala vlastnění jakékoli bitevní lodi typu dreadnought. Němci si ovšem mohli nechat a nahrazovat starší typy tzv. pre-dreadnoughty, které ovšem nesměly přesáhnout 10.000 tun výtlaku, což v ostatních světových loďstvech odpovídalo zhruba těžkému křižníku.

Po přezkoumání tohoto problému, přišli němečtí konstruktéři s novátorským řešením a tím byly „kapesní bitevní lodě“. Tato plavidla o relativně malém výtlaku (zhruba 12.000 tun) s poměrně silnou výzbrojí (dvě věže s třemi 280mm kanóny) dokázaly předstihnout a přemoci velké množství nepřátelských lodí. Jejich úkolem mělo být napadání konvojů a rozhodně se nikdy neměly dostat do přímého boje s nepřátelskými plavidly.

Takto designované, byly kapesní bitevní lodě poměrně efektivní. Co se týče ohrožení jejich existence, britské královské loďstvo v době jejich konstrukce disponovalo čtyřmi bitevními křižníky, které by potenciálně neměly problém s dohnáním a likvidací německých protějšků. O něco později Francouzi dostavili dvě rychlé bitevní lodě Dunkerque a Strasbourg, které by pro kapesní bitevní lodě také znamenaly zkázu.

Doba se ovšem posunula a v roce 1933 se nacistické vedení Německa rozhodlo k přezbrojení na moři i souši. Kriegsmarine si uvědomila, že konstrukce dalších kapesních lodí nemá smysl a přišel čas na vytvoření nové a potenciálně daleko silnější třídy lodí. Díky nové Anglo-Německé námořní smlouvě jim byla stavba umožněna a byly položeny základy pro dvě sesterské lodě Gneisenau a Scharnhorst.

Třída Scharnhorst prakticky dodržela limity, které ustanovila Washingtonská smlouva. Její výtlak byl 31.000 tun a nesla celkem devět 280mm kanónů. Maximální rychlost byla 32 uzlů. Jako většina německých lodí, i třída Scharnhorst měla na svou velikost nedostatečnou výzbroj. Ačkoli měly 280mm kanóny slušnou rychlost střelby, jejich průraznost nebyla na ohrožení nepřátelských bitevních lodí dostatečná. Byly plány na výměnu děl za duální věže o ráži 381 mm, ale na ty v průběhu války nikdy nedošlo.

Scharnhorst byl zařazen do služby v lednu roku 1939. Už na jedné z prvních akcí proti nepřátelským konvojům potopil obchodní křižník HMS Rawalpindi. V roce 1940 byly obě sesterské lodě přiděleny na krytí německého vylodění v Norsku. 9. dubna se dostaly do křížku s bitevním křižníkem Renown, který i navzdory německé přesile z přestřelky unikl a stihl poškodit bitevní loď Gneisenau.

O dva měsíce později, stále během operace u Norska, britská letadlová loď HMS Glorious díky navigační chybě narazila na obě bitevní lodě. Němci během krátké doby Glorious zlikvidovali. Scharnhorst byl zasažen torpédem z britského doprovodného torpédoborce a musel podstoupit opravy. V roce 1941 obě lodi zakotvily ve francouzském přístavu Brest.

Kriegsmarine plánovala na květen roku 1941 masivní námořní operaci. Scharnhorst a Gneisenau měly vyplout z přístavu Brest a odlákat britské loďstvo na jih, zatímco nová bitevní loď Bismarck s doprovodem v podobě těžkého křižníku Prinz Eugen měla zamířit do Atlantiku, kde by páchala spoušť na spojeneckých konvojích.

Útoky RAF na Brestský přístav znemožnily vyplutí obou lodí, takže Bismarck musel vyplout do Atlantiku bez diverzní akce. Jak dopadl, většina z Vás již jistě ví. Po pronásledování byl ochromen torpédem a následně potopen Královskou flotilou.

Scharnhorst kotvil v Brestu až do konce roku 1941, ale neustálé útoky RAF donutily Němce podniknout jisté kroky, které vyústily v proslulou plavbu, kdy Scharnhorst, Gneisenau, Prinz Eugen a šest torpédoborců proniklo, k ostudě britské admirality a RAF, skrze kanál La Manche směrem na sever do Kielu.

Scharnhorst zůstal v Kielu skoro celý rok 1942. V roce 1943 se přesunul již bez Gneisenau (která byla bombardována a už nikdy nevyplula) a s Prinzem Eugenem do Norska, kde ohrožoval britské konvoje do Ruska. O Vánocích 1943 se Scharnhorst vypravil na svou poslední cestu, kde se pokusil dostihnout nepřátelský konvoj. Britové ovšem ovšem věděli o jeho pohybu, takže vyslali skupinu lodí k pronásledování.

26. prosince v 10 hodin ráno se tři těžké křižníky utkaly v boji se Scharnhorstem, který vyústil v poškození na obou stranách. Ve 4:30 odpoledne se k boji přidala i bitevní loď třídy King George V, která německou loď převyšovala v palebné síle a měla výhodu i v lepším radaru. Během následující přestřelky Scharnhorst vydržel několik přímých zásahů, dokud jeden zásah nesnížil jeho rychlost. Následný boj byl už jen formalitou… Britské křižníky a torpédoborce se přiblížily na dosah torpéd a několik zásahů poslalo hrdou německou loď ke dnu. Pouhých 36 mužů z celkové posádky 1968 se zachránilo.

Scharnhorst byla jedna z nejproslulejších bitevních lodí na celém světě, ale její celkový strategický dopad byl minimální. Kriegsmarine nikdy neohrožovalo kontrolu Britů nad severním Atlantikem a německá povrchová flotila nikdy nedokázala silou konkurovat smrtící síle německých ponorek. Je ovšem otázka, jak účinné by bylo německé hladinové loďstvo, kdyby bylo shromážděno a použito agresivněji? Odpověď by byla pouhou spekulací.