ZPRAVODAJ

V naší sérii o tvrďácích jsme se zabývali mnoha muži a ženami, kteří měli buď zajímavou kariéru a nebo prosluli nějakým mimořádně hrdinským činem v nějaké bojové situaci. Dnešní článek bude tak trochu netradiční. Podíváme se totiž na legendární letoun (doufám, že to nikoho neurazí) vytvořený pro bojiště Studené války. Tento letoun byl financován třemi evropskými mocnostmi a po dlouhé službě byl oficiálně vyřazen z letectva svého největšího uživatele: RAF. To sice neznamená, že už letoun nikdo nebude používat (ve skutečnosti stále slouží v Luftwaffe, italské Aeronautice Militare a v Královském letectvu Saudské Arábie), ale je to jasné znamení, že letadlu "zvoní umíráček".  Posaďte se, udělejte si kávu a připravte se na pár minut příběhu o stroji, který dokazuje, že Evropa měla, má a snad i bude mít úžasné letecké konstruktéry.

Bylo půl deváté ráno prvního dne operace Pouštní bouře. Tři letouny Panavia Tornado svištěly čistým nebem. Všechny tři dotankovaly palivo vysoko nad Saudskou Arábií a pokračovaly směrem ke svému cíli, obřímu letišti poblíž irácké jižní hranice.

Navigátor John Nichol a jeho pilot John "J.P." Peters měli na starost jeden z letounů. "Když jsme se přibližovali k cíli, adrenalin se začal valit do těla.", vzpomínal Nichol. "Naše načasování bylo přesné. Cíl byl identifikován a zbraňové systémy hlásily zelenou pro shoz bomb. Za hodinku po akci bychom byli doma na základně".

Britský letoun prolétal skrze nepřátelskou palbu se svými zbraněmi odjištěnými. Přesně na takové akce bylo nízko letící Tornado vytvořeno. Avšak v klíčovém momentu bomby odmítly opustit nosníky...

Nichol v rozhovorech vypověděl, že zaměřovací systém Tornada prostě odmítl shodit náklad, protože podmínky pro útok nebyly správné. "V kokpitu vládl chaos, J.P. na mě křičel, a protože jsem byl navigátor/operátor zbraní, selhání bylo mojí chybou".

Během rychlého ústupu ovšem letadlo zasáhla teplem naváděná raketa iráckého protiletadlového systému...

"V jednu chvíli jsem se vznášel ve vzduchu a koukal na modré nebe, pak se letadlo začalo třást a náhle jsem zíral na hnědý písek.". Co následovalo po těchto událostech je jedna z nechvalně proslulých událostí Války v Zálivu. Oba muži se katapultovali, byli zajati Iráčany, mučeni a následně taháni po vysíláních pro světová média.

Mezi těmi, kteří z domova sledovali válku, byl i chlapec se jménem James Heeps, který se stal jedním z posledních dvou velitelů křídla letky britských Tornad. Letos bylo Tornado po dobrých 40 letech oficiálně vyřazeno ze služby v RAF. Heeps ovšem tvrdí, že to byly troufalé útoky ve Válce v Zálivu, které z letounu udělaly legendu.

První skutečný boj Tornado zažilo v roce 1991, ale letoun samotný byl vytvořen pro dobu mnohem temnější. Měl to být odolný útočný stroj, který měl přežít útrapy potenciálního konfliktu se Sovětským svazem. Tornada měla v nízko letících formacích napadat sovětské pozemní cíle a případně shazovat nukleární hlavice hluboko na území SSSR. To kvůli těmto misím měla Tornada schopnost letět v několika desítkách metrů nad zemí, a to i v noci či podmračeném počasí.

Jak asi většina z vás ví, nukleární výbuch produkuje elektromagnetický puls, který vyřazuje elektroniku na poměrně velké vzdálenosti. I proto bylo Tornado designéry připraveno na let bez elektroniky, zatímco se posádka navigovala pouze pomocí hodinek, mapy a případně nočních brýlí. Díky dvoumístné posádce je letadlo snazší ovládat i udržet ve vzduchu.

Jako první společný projekt evropského bojového letounu bylo Tornado vyvinuto společností Panavia Aircraft GmbH, která byla založena třemi evropskými mocnostmi: Spojeným královstvím, Německem a Itálií. Víceúčelový letoun měl soupeřit s konkurečními Migy-29 a SU-27. Tornado mělo celkem tři hlavní verze: IDS (Interdiciton and Strike), což byl stíhací bombardér, verze ECR (Electronic Combat and Reconnaissance) pro elektronický boj a průzkum a ADV (Air Defence Variant), což byl čistokrevný stíhač.

Pilot Edward Smith původně létal v Německu na stíhačích McDonnell Douglas F-4M a byl jeden z prvních, kteří byli v roce 1982 přetrénováni na nová letadla. Nové letouny byly tenkrát velmi očekávány a měly představovat novou úroveň schopností pro jednotky NATO. Měla to být taková revoluce ve schopnostech doručování konvenčních a nukleárních zbraní na nepřátelské síly za jakéhokoli počasí, ve dne i v noci a s vysokou přesností.

Dá se říci, že na konstruktéry Tornada tlačily okolnosti, přece jen, každý chtěl mít pokud možno co nejlepší letadlo. Aby k takové "revoluci" došlo, designéři museli využít hned několik nových technologických triků.

První z nich byl zabudován do křídel. Tak jako tehdejší F-14 Tomcat, Tornado využívá technologii měnitelné geometrie křídel, což znamená, že během startu letadla byla křídla v v rovné poloze pro více vztlaku, zatímco když letadlo potřebovalo dosáhnout vyšší rychlosti, křídla se přitáhla blíže k trupu letadla.

Dalším plusem byl navigační/útočný Doppler radar, který naráz sledoval profil krajiny a automaticky vyhledával cíle.

Poslední opravdu velkou vychytávkou pak byly motory schopné generovat obrácený tah, který pak pomáhal přistávat i na letištích s extrémně krátkou přistávací dráhou.

Musíme ovšem poznamenat, že Tornada byla vyvinuta na útoky proti pozemním cílům nad Evropou, kde místní kopce a lesy dokáží nabídnout jistou formu ochrany pro pilota i letadlo. Během operace Pouštní bouře (a celkově v akcích na Blízkém východě) však taková ochrana chyběla, nebezpečím tedy mohl být i osamělý střelec s Kalašnikovem.

Protože letoun byl připraven na nukleární válku, spoléhal jen na minimum elektroniky a byl takovým analogovým strojem v nadcházejícím digitálním věku.

Díky mechanické nátuře a faktu, že jen minimálně létalo bez přídavných nádrží, Tornado bylo podstatně méně obratné než jeho protějšci, jako byla americká F-16 nebo francouzská Mirage. Dá se tedy říci, že ačkoli byl využíván při hlídkování nad Severním mořem, nebyl to žádný stíhač připravený na střety se srovnatelným nepřítelem na krátké vzdálenosti.

Bohužel (nebo bohudík), extrémní rychlost vývoje některých technologií dokáže učinit i tu nejmodernější výbavu rychle zastaralou. Navzdory čtyřem desítkám let ale dokázalo Tornado držet krok i s modernějšími letouny v arzenálu zemí NATO.

Kupříkladu upgrade GR.4 vylepšil Tornadu elektroniku i avioniku a umožnil letounu nosit a přesně zaměřovat novou generaci raket.

Tornado bylo jedním z nejdůležitějších proudových letounů RAF po dobrou třetinu doby své existence. Letoun bojoval v prakticky každém velkém konfliktu od jeho uvedení, ať už šlo o invazi do Iráku, boje v Kosovu, v Libyi a nebo v úderech proti ISIS v Sýrii. Produkční linky od roku 1979 do roku 1998 opustilo 992 kusů a Tornado zatím bude létat ještě nějakou dobu v Německu, Saudské Arábii i Itálii.

31. březen byl poslední den Tornada ve službě RAF a jeho role byla rozdělena mezi letouny Typhoon a nové americké Lightningy II.