ZPRAVODAJ

"Mačkal jsem spoušť, dokud hlaveň zbraně nezačala kouřit horkem. Přede mnou byla hromada mrtvol. Běhal jsem pak na okraji bojiště od kulometu ke kulometu, abych povzbudil muže k palbě, ale jediné, co jsem našel, byla mrtvá těla mariňáků. Pak mi došlo, že tu musím být jediný přeživší..."

Narozen v roce 1918 jako Mitchell Pejic, syn srbských imigrantů, byl "Mitch" už od mala fanda všeho zajímavého. Byl členem skautů a jeho vlastenectví bylo natolik velké, že se zkraje roku 1936 přidal k mariňákům. Jako každý prošel náročným tréninkem a jeho první štace byl střelecký post na bitevní lodi Wyoming. Už tenkrát se proslavil díky účasti v baseballovém týmu mariňáků a jeden z jeho prohřešků bylo zmlácení japonského důstojníka do bezvědomí během krátkého pobytu v Pekingu. Nikoho tedy nepřekvapí, že od oné rvačky neměl rád Japonce, a když pro Ameriku začala válka, přihlásil se jako jeden z dobrovolníků k mariňákům, co šli rovnou do boje, konkrétně k 7. regimentu.

Když sedmý regiment přistál na Guadalcanalu v roce 42, Mitchell Paige byl už seržant a měl na starost sekci s kulomety. Guadalcanal samotný byl neskutečné peklo pro vojáky obou stran. Američané si dělali zálusk na místní, extrémně důležité letiště, které by výrazně posílilo jejich pozici v Pacifiku a umožnilo by přenést boj na japonské domovské ostrovy. Japonci si to samozřejmě uvědomovali, takže nebyli nijak vstřícní a bránili své pozice zuby nehty, někdy doslova. Mariňáci nejprve dokázali vybudovat poměrně pevné předmostí, ale neúnavné útoky Japonců, spolu s jejich převahou ve vzduchu i na moři, si postupně vybíraly svou daň. V jednu chvíli vypadala situace natolik beznadějně, že se zvažovalo přenechání celého ostrova Japoncům. Mariňáci ale dokázali, že patří mezi ty nejtvrdší v celé Americe....

Celá bitva o Guadalcanal byla samozřejmě neskutečný masomlýnek a byla plná hrdinských skutků na obou stranách, ale téměř všechno, co se během bojů událo, bylo nakonec zastíněno jedinou akcí jednoho krvežíznivého "šílence", seržanta Mitchella Paige. Ve dvě hodiny ráno, 26. října roku 1942, byl Paige umístěn ve své "liščí noře" na okraji amerických linií, když si všiml masivního množství světel na japonské straně lesa před ním. Během několika minut jeho malá, 33 mužů čítající četa, čelila neskutečné přesile zdánlivě nezastavitelného japonského regimentu, který činil plných 2.500 pěšáků a důstojníků dychtivých pobít co nejvíce nepřátel. Přesto se Paige a jeho muži nestáhli a jakmile byli nepřátelé tak blízko, aby bylo slyšet cinkání jejich čutor, zahájili prudkou palbu.

Ohromné množství kulek z kulometů začalo kosit překvapené Japonce po desítkách. Mnozí z nich byli prudkou palbou doslova roztrháni a ostatní prostě sraženi k zemi. Zpočátku šlo vše pro Američany dobře, ale jeden z důvodů, proč byla válka v Pacifiku tak brutální byl, že i přes těžké ztráty ani jedna strana obvykle neustoupila. Palba kulometů čety seržanta Mitche jen postupující Japonce vydráždila a útok se stal o to prudším. První vlnu se podařilo nějak odrazit, ale druhá vlna odhodlaných bojovníků na sebe dlouho nenechala čekat a té se nakonec podařilo proniknout skrze zemi nikoho a zaútočit na Američany v norách. Rozhořel se prudký boj muže proti muži, a během něho byl Paige ošklivě zraněn bajonetem do ruky, což mu nezabránilo zarazit Ka-Bar do soupeřova hrdla. Pak to šlo všechno ráz naráz, Mitch popadl svůj kulomet a začal kosit všechny cíle v okolí, které neměly mariňáckou helmu na hlavě. Když mu došly cíle, prostě se přemístil na místo, kde jich bylo dostatek. Když se přehřál kulomet, vyměnil ho za jiný. Ten chlap byl jako zosobnění Ramba za druhé světové války. Po několika šílených hodinách boje, vyběhl Paige za svými muži, aby jim dodal odvahu, ale jediný přeživší byl pouze on a on byl obklopen celým regimentem Japonců.

Přesto to nevzdal.... Nějakým způsobem se mu podařilo projít skrze nepřátelské jednotky a náhodou objevit malou skupinu mariňáků mířících jeho směrem. Paige k nim zaběhl, podíval se na jejich výzbroj a zapůjčil si kulomet z nedaleké trojnožky. Pak mužům nařídil, aby si nasadili bajonety a následovali ho.

Nesoucí kulomet zavěšený pod jednou rukou, vedl Page jednotku tuctu mužů do plného útoku proti tisícovce Japonců v misi, která byla bezesporu sebevražedná. Japonci byli ovšem dezorientovaní a mimo pozice v téměř úplné tmě. Pravděpodobně jim nedošlo, že do protiútoku se pustilo jen pár mužů a většina z nich začala ustupovat na původní pozice. Jedinou známkou odporu byl v té chvíli osamělý japonský důstojník, který se vydal vstříc Mitchovi s katanou v ruce, ale byl okamžitě zabit dávkou z kulometu. Japonci nakonec útok odvolali a po dobrých deseti hodinách naprosto šílené bitvy Mitchell Paige stále držel své určené pozice. Jeho skutek mu získal Medaili cti.

Po Guadalcanalu byl Mitch odeslán do Austrálie, kde zůstal až do konce války. Nakonec se stal důstojníkem a skončil jako plukovník. Jako po jednom z mála vojáků byla po něm vymodelována i hračka vojáčka. Zbytek povojenského života zasvětil pátráním po překupnících s falešnými Medailemi cti a v roce 2003 ve věku 85 let zemřel.