ZPRAVODAJ

Uprostřed prosince roku 1944 celkem osmnáct mužů průzkumné čety, která patřila k 99. pěchotní divizi, tušilo, že se v nedalekém ardenském lese peče něco zlověstného. Něco, co by teoreticky mohlo mít nedozírné následky pro Montgomeryho a Eisenhowerovu spojeneckou armádu.

Pod velením poručíka Lyla Boucka trávila četa elitních amerických průzkumníků již několik týdnů veškerý svůj čas za liniemi německých vojsk, zatímco se snažila získat vitální informace o jejich plánech do budoucna. Prvně se snažili pasivně odposlouchávat rádiovou komunikaci poblíž Siegfriedovi linie, nicméně to tak úplně nefungovalo, takže museli přejít na aktivní formu vyzvídání a tou byly únosy důstojníků nepřítele a následné pěstní výslechy.

To, co se dozvěděli, nebylo nic příjemného. Poblíž hranic Belgie shromažďovali Nacisté přes 400.000 ostřílených vojáků, mezi kterými byly i nechvalně proslulé tankové divize SS, které disponovaly i obávanými stroji Panther, Tiger a Königstiger. Jejich úkolem bylo prorazit skrze tenké americké linie, zabrat Antwerpy a tím pořádně zatopit Spojencům.

Bitva v Ardenách se neúprosně blížila a Lyle Bouck i jeho četa dostali lístek do první řady v akci...

Lyle Bouck byl ve svých dvaceti letech jeden z nejmladších důstojníků americké armády. Do té vstoupil ve svých čtrnácti letech, pouze aby pomohl rodičům splácet účty. Ale po Pearl Harboru byl zařazen k průzkumníkům a trénován k získávání informací za nepřátelskými liniemi. Jeho sedmnáct mužů bylo trénováno podobně, takže se dalo s jistotou prohlásit, že patřili mezi ty nejlepší, kterými americká armáda v té době disponovala.

Těmto osmnácti mužům byl oznámen v předvečer bitvy v Ardenách úkol, který spočíval v obraně hřbetu, který byl nad veledůležitou silnicí poblíž belgického města Lanzerath. Háček byl v tom, že tím místem měla projíždět celá německá šestá armáda. Četa se tedy přesunula směrem ke hřbetu u cesty, kde si vybudovala obranné pozice.

Díky průzkumu věděli, že po cestě projede několik stovek strojů Panther, pár desítek tisíc pěšáků SS a nepočítané množství obrněných nákladních vozů. Všichni Němci byli připraveni na tvrdé boje, protože tušili, že operace v Ardenách je jejich poslední šance, jak zabránit Spojencům v průniku do samotného Německa.

Lyle zorganizoval své muže do dvou samostatných jednotek po devíti mužích. Obě jednotky měly být podporovány celkem čtyřmi dělostřeleckými pozorovateli a jedním takzvaným tank destroyerem (ničitelem tanků). Lyle neměl k dispozici žádnou leteckou podporu, žádné posily a během bitvy mu bylo sděleno, že dělostřelectvo má starosti s cíly vyšší priority a podpůrný tank bez jeho vědomí odjel.

15. prosince Bouck nařídil svým mužům vykopat zákopy, zpevnit je borovicovým dřevem a vytvořit palebné pozice se vzájemně se překrývajícími úhly střelby. V zádech měl Bouck hustý les a pod sebou otevřenou planinu "okořeněnou" ostnatým drátem.

Stačilo jen čekat....

Německý plán útoku byl poměrně jednoduchý. Nacisté pouze potřebovali udržet silnici do Lanzerath plně průjezdnou, aby tudy mohly projet dvě tankové divize SS. Jako první ale přišla masivní, 90minutová dělostřelecká baráž, která roztrhala stromy v okolí Bouckových mužů. Pak přijela pěchota, konkrétně třetí divize Fallschmirjager, což byla slavná jednotka paragánů, která o většinu nejostřílenějších mužů přišla v boji o Normandii. Morálku ale měli vysokou, o Američanech se totiž šířily zvěsti, že jsou v boji naprosto neschopní a na válku nemají žaludek.

Mezitím Lyle Bouck a jeho 18 mužů čekalo na hřebeni nad silnicí. Každý z nich svíral svou zbraň a očekával peklo, které mělo přijít. To čekání netrvalo dlouho a pod nimi začalo jak na parádě procházet plně vyzbrojených 700 německých paragánů. Bouck čekal s rozkazem střílet, dokud kolona trochu neprošla a nebyly vidět první důstojníci nepřítele. Pak zahájil palbu...

První salva Američanů uvrhla kolonu Němců do neuvěřitelného zmatku, každý z nich se rozběhl jiným směrem do různých krytů, zatímco nad jejich hlavami svištěly kulky z kulometů kalibru .30 a .50. Protože Němci netušili, proti čemu doopravdy stojí, vyslali do boje celou rotu 150 mužů, aby napadli nepřátelské pozice u lesa. Jako jeden muž rota vstala a započala svůj úder do kopce zatímco jejich automatické zbraně sypaly z hlavní stovky kulek.

Američané ovšem neztratili svou chladnokrevnost a neúnavně pálili do nepřítele. Nikdo se k jejich pozicím nedostal...

Po krátké přestávce, kdy zdravotníci německé armády posbírali na bojišti své zraněné kamarády, zahájili paragáni druhý útok, tentokrát za krytí těžkého minometu a několika těžkých kulometů. I přesto je dokázali Američané zadržet. Každý z nich bojoval jako šílenec. Kupříkladu jeden Srb z jednotky sám obsluhoval kulomet ráže .30 (obvykle byli třeba dva muži) zatímco byl většinu bitvy bez bot (útok Němců ho zastihl, když sušil ponožky).

Němci tedy byli opět zastaveni prudkou palbou.  Potřebovali ale za každou cenu projít, protože níže po silnici, pár kilometrů za jednotkou paragánů, čekala celá tanková divize SS i se svými tanky. Měli už dobrých pět hodin zpoždění oproti plánu, který pro svůj úspěch vyžadoval naprostou přesnost.

Němci později zaútočili ještě dvakrát, tentokrát nejen s podporou minometů, ale i s podporou plnohodnotné artilérie, která změnila okolí Bouckových mužů v měsíční krajinu. Oba útoky žalostně selhaly.

Bitva ovšem zdaleka neskončila a v 6 ráno, dobrých deset hodin po prvním útoku, bylo jasné, že to takhle nepůjde donekonečna. Munice bylo málo, několik mužů bylo zraněných a jeden kulomet byl po zásahu minometem mimo provoz. Bouck doufal, že pokud to zvládne ještě pár hodin, dokáže se i se svými muži stáhnout do bezpečí vlastních linií.

Byl to přímo neuvěřitelný výkon, 18 mužů dokázalo zadržet německou divizi téměř celý den a tím získali Spojencům drahocenný čas na reorganizaci a přípravu obrany.

Ke stáhnutí bohužel nedošlo a za úsvitu Němci zahájili poslední úder. Tentokrát ovšem místo bezhlavého útoku čelně zaútočili skrze les na bocích. Američané o nich věděli, ale měli pouze minimum možností a jejich pozice rychle zaplavili nepřátelé. Bouck i jeho pistolníci se tedy museli vzdát a málem byli okamžitě popraveni. Naštěstí ale němečtí důstojníci neztratili chladnou hlavu a vzali své nepřátele do zajetí. Bouck neztratil jediného muže (jediný kdo zemřel byl dělostřelecký pozorovatel, ale ten technicky vzato nepatřil do jeho jednotky).

Američané bojovali tak tvrdě, že byli nepřátelé přesvědčeni, že těch 18 mužů nemohlo být v lese samo a odmítali projít kolem, dokud byla možnost nějakého přepadení. Nepohnuli se z místa, dokud velitel obrněné divize SS, samotný Joachim Peiper, osobně neprošel půl lesa a tím dokázal, že vojákům nic nehrozí.

Četa Američanů pak následujících 11 dní strávila ve vlaku do vězeňského kempu v Německu, kde další čtyři měsíce živořili v chladu, čelili hypotermii, hladu a dehydrataci. Když Boucka vysvobodili Spojenci ze zajetí, byl blízko smrti.

Lyle Bouck se nakonec vrátil zpět do rodné Missoury, stal se chiropraktikem a vstoupil do svazku manželského. Prakticky od prvního dne, kdy se vrátil domů, psal vládě Spojených států, že to jsou muži jeho jednotky, co si zaslouží všechny ty medaile a uznání za boj, který proběhl na začátku bitvy o Ardeny. Jeho příběh nebyl odvyprávěn až do roku 1981, kdy jeho a jeho jednotku prezident osobně odměnil za službu vlasti. Jeho četa je dnes ta nejdekorovanější jednotka sloužící za Druhé světové války.

Lyle Bouck zemřel v roce 2016 ve věku 92 let.

Čest jeho památce.