ZPRAVODAJ

Hrabě Felix Von Luckner byl prvoválečný velitel německého císařského loďstva známý pod přezdívkou "Mořský ďábel", který terorizoval Atlantik na počátku dvacátého století u kormidla zatraceně velké třístěžňové plachetnice vybavené párem 105mm děl a hromadou plně automatických kulometů. V té době námořním bitvám vládly ocelí okované dreadnoughty, přesto hrabě a jeho posádka "Císařových pirátů" (Die Piraten Des Kaisers) dokázali zajmout a nebo potopit dobrých 64.000 tun nákladu Dohody v lodi, která vypadala, jako by vyjela přímo z Pirátů z Karibiku. Byla to jediná bojově aktivní plachetnice využívaná jednou a nebo druhou stranou ve válce a navzdory své zastaralosti dokázala unikat americkému, francouzskému i britskému námořnictvu. Její pověst byla natolik děsivá, že její přítomnost v oblasti strašila námořníky na obchodních lodích. To ale není všechno ohledně Von Lucknera. Dokázal s velrybářskou lodí té doby uplout trasu dlouhou tisíc námořních mil, utekl z tábora válečných zajatců na Novém Zélandu a nakonec dokázal naštvat Hitlera natolik, že byla na jeho hlavu vypsaná odměna, kterou nikdy nikdo nevybral. Felix byl taky úžasným řečníkem a byl tak fyzicky při síle, že i ve věku 57 let dokázal v roce 1938 roztrhnout telefonní seznam holýma rukama.

To, co je na něm ale nejúžasnější a navzdory tomu, že terorizoval hned dvě moře, nenechal za sebou ani jednoho mrtvého člověka...

Felix Von Luckner se narodil 9. června roku 1881 do německé aristokratické rodiny v Drážďanech. Vojáci jeho rodiny patřili především k pruským husarům, takže i od něj se očekávalo, že se ke známým jezdcům přidá a bude drtit nepřátele ve jménu Otčiny. Luckner byl ovšem na svou dobu skutečný rebel. Když mu bylo pouhých 13 let, ukradl otcovu pistoli, utekl z domova a dobrovolně se stal plavčíkem na ruské plachetnici, bez nároku na plat. To se mu ovšem zle vymstilo, protože po pár dnech od vyplutí přepadl během bouře z paluby a málem se utopil. Ruský kapitán zakázal komukoli na lodi riskovat život pro zachránění chlapce, takže Luckner musel k lodi doplavat vlastními silami, přičemž byl napaden hejnem racků, kteří mu "dali co proto". Nějak se mu podařilo dostat na loď, a když Rusové dopluli k Austrálii, moudře se rozhodl jich zbavit a jen tak se poflakovat po zemi.

Následujících sedm let není úplně přesně popsáno, ale co se ví, to vypadá jak z nějakého filmu Guye Ritchieho. Nejprve získal práci hlídače majáku, avšak jeho šéf ho nachytal jak mu spí s dcerou. Pak lovil klokany, boxoval za peníze, pracoval jako barman, poseděl si ve vězení v Chile za krádeže prasat a na Jamajce ho vyrazili z nemocnice, protože si nemohl zaplatit za narovnání zlomené nohy. Prostě náročný život...

Domů do Německa se vrátil, když mu bylo čerstvých dvacet let, což bylo pro všechny z jeho rodiny docela překvapením, jelikož se domnívali, že už je dlouhé roky po smrti. Po svém "triumfálním" návratu do vlasti se přihlásil na vysokou školu navigátorů, kde získal své první osvědčení. Do německého loďstva se přidal v roce 1910.

První Lutnerova štace byla dělový člun SMS Panter, který operoval na pobřeží západní Afriky, kde podporoval operace Paula Emila von Lettow-Vorbecka. V roce 1914 byl přesunut na bitevní loď třídy König, SMS Kronprinz, která se zúčastnila největší námořní bitvy první světové války, bitvy u Jutska.

Kronprinz byl v popředí německé linie bitevních lodí, když na něj zahájila palbu skoro celá síla britského námořnictva. Kronprinz i jeho posádka 1.136 mužů zahájila palbu a tloukla do Britů prakticky vším, co bylo k dispozici. Německá loď vypálila během bitvy celkem 144 střel těžkého kalibru a bylo jí přiznáno potopení HMS Defence. Kronprinz nakonec přečkal celou bitvu bez vážnějšího poškození. Každopádně, Lutner dělal něco správně, protože v roce 1916 mu bylo poprvé dáno velení, a to pomocného křižníku SMS Seeadler (Orel mořský).

Seeadler měl na délku slušných 75 metrů, vybaven byl plachtami a pomocným motorem o síle 500 koní. Ve výzbroji byly dva kanony ráže 105 mm a dva kulomety ráže 7,92 mm, které byly velice chytře ukryty, takže na první pohled nebyly vidět. v rukách Felixe Von Lucknera se z lodi stal jeden z nejstrašnějších nájezdníků celé války.

Prvním problémem Lucknera byla blokáda znemožňující jakékoli lodi vyjet z Německa. Pouštět se s Brity do boje byla jistá sebevražda, takže bylo třeba vymyslet jiný způsob jak uniknout ze země.

Pět dní poté, co loď opustila přístav, byla dostižena britskou lodí HMS Avenger, která zakotvila na boku Seeadlera. Na palubu německé lodi se vylodil malý oddíl britských mariňáků a dva důstojníci, kteří se vydali promluvit si s kapitánem. Von Luckner a několik jeho důstojníků se setkali s Brity a perfektní norštinou jim řekli, že jedou na lov velryb do Atlantiku.

A víte co? Ono to vyšlo...

Poté, co se dostali přes blokádu, začal Seeadler likvidovat obchodní lodě nepřítele napříč Atlantikem. Prakticky to fungovalo asi takhle: buď se mu podařilo nepřátelskou loď dostihnout a nebo předstíral nesnáze a lodě k němu na "pomoc" jezdily samy. Poté se jal nalodit na druhou loď a začal každému v okolí mířit do obličeje zbraní, zatímco požadoval, aby se loď vzdala a posádka se podrobila zajetí. Pak prošla zajatá loď fází plundrování, kdy vše cenné bylo odneseno pryč. Nakonec byla nepřátelská loď potopena a Seeadler se vydal za další kořistí.

Po dlouhé čtyři měsíce Luckner a jeho posádka terorizovali anglické, francouzské a italské lodě, zatímco unikali jejich patrolám na moři.

Protože Luckner nikdy nikoho z nepřátelských lodí nezabil (pouze jeden Brit přišel o život při snaze utéci), posádka Seeadlera brzy čelila poměrně palčivému problému. Tím problémem byla přeplněná loď, která nebyla stavěná na převážení velkého množství zajatců najednou, kterých nakonec bylo až 300. Řešení bylo jednoduché, při dalším přepadu místo potopení lodě ji zajali (byla to francouzská loď jménem Cambronne), na její palubu převedli všechny zajatce (samozřejmě až po vyplundrování lodě) a nařídili jim plout do blízkého přístavu Rio de Janeiro.

Vstup Spojených států amerických do války v roce 1917 se stal pro Lucknera problémem. Atlantik se stal daleko nebezpečnějším a bylo jasné, že nepotrvá dlouho, než za ním někdo pošle bitevní loď, se kterou by neměl nejmenší šanci na výhru. Potopil proto ještě dvě americké lodě (což zvedlo počet potopených lodí na 11) a vyrazil směrem kolem mysu Horn, kde se mu podařilo potopit další tři britské lodě. Jak ale při hledání vhodného kotviště míjel ostrovy Mopelia, zachytila jeho loď masivní tsunami, která ji odtlačila na korálový útes u ostrova. Zde se loď potopila a dodnes se dá najít.

Lucknerovi se podařilo evakuovat celou posádku i zajatce a vytáhnout dostatek zásob. Jeho muži na ostrově založili tábor a začali přemýšlet o tom, jak se zachránit. Z toho přemýšlení nakonec vznikl plán natolik šílený, že je zázrak, že nakonec vyšel...

Luckner prostě vzal záchranný člun, nalodil se na něj s pěti muži a vyjel na cestu směrem k ostrovu Fiji, který byl vzdálený dobrých 1.800 námořních mil.

Výprava na Fiji přistála v září roku 1917 a pokusila se opět vydávat za Nory, ale lidé na Fiji se nenechali tak snadno ošálit. Luckner byl zajat a následně přesunut do zajetí na Novém Zélandu.

Na Novém Zélandu nebyli ze zajatců vůbec nadšeni. Posádku lodě vinili za potopení civilní lodě Wairuna, kdy při neštěstí zemřelo přes 100 nevinných lidí. Dlouho Lucknerovi trvalo, než jim vysvětlil že potopení lodě nebyla jejich vina.

Jak byste asi mohli čekat, Luckner začal prakticky okamžitě pracovat na plánu svého (a jeho mužů) útěku z ostrova. Dobré dva měsíce trvalo, než přišla vhodná příležitost. Během nestřeženého okamžiku 13. prosince se jim podařilo otevřít dveře od cely, odpojit proud celému vězení, přeřezat telefonní linky a ukrást motorový člun velitele ostrova.

Následující ráno Luckner a jeho muži našli blízkou rybářskou loď, kterou se jim podařilo zajmout. Dál měli v plánu vykrást blízký sklad s vybavením a s jeho pomocí vyplout k vraku jejich domovské lodi. Bohužel měli smůlu a při svém útěku natrefili na novozélandskou válečnou loď, která je přinutila vzdát se. Zbytek války pak Luckner strávil na malém ostrově u Aucklandu. Původní posádka Seeadlera měla štěstí, vyzvedla je francouzská obchodní loď, která je všechny převezla do jižní Ameriky.

Felix Von Luckner se vrátil do Německa až několik let po válce, kde sepsal své paměti, často mluvil na veřejnosti a užíval si statusu válečného hrdiny. Ve třicátých letech podnikl plavbu kolem světa, navštívil Austrálii, Nový Zéland (kde byl přivítán s otevřenou náručí) a USA. Ve Druhé světové válce se ho Hitler pokusil využít k propagandistickým účelům, ale když Luckner odmítl jeho návrhy a nevzdal se svého čestného občanství v San Franciscu, Hitler zamrazil jeho bankovní účet a obvinil ho z pedofilie. Později byl Luckner bez jeho přítomnosti odsouzen k smrti za údajné předávání pasů Židům. Rozsudek ovšem nikdy nebyl vykonán. Luckner je dodnes hrdina města Halle, kde osobně vyjednal kapitulaci města Spojencům při posledních dnech války. Po válce se přestěhoval do Švédska, vzal si místní ženu a zemřel v roce 1966 ve věku 84 let.

Čest jeho památce.