ZPRAVODAJ

Na začátku čtyřicátých let dvacátého století bylo Imperiální Japonsko na vrcholu a velká část Asie se třásla před jeho vojenskými silami. Tedy, nejen Asie. Ultra moderní (na tehdejší poměry) armáda, letectvo i námořnictvo úspěšně bojovalo s nepřítelem od Číny až po Havaj a nikdo s tím prozatím nemohl nic dělat. Japonské jednotky úspěšně bojovaly napříč Pacifikem a v únoru roku 1942 jejich zrak padl na malajský ostrov Singapur.

O Singapuru se rozhodně nedalo mluvit jako o nějaké vojenské velmoci, ale ostrov samotný sloužil jako základna pro 80 000 mužů britského impéria. Singapur byl pro Spojence strategicky důležitou oblastí v boji proti japonskému imperializmu a pokud chtěl císař Hirohito zasadit Spojencům drtivý úder, musel Singapur získat do svého držení. Japonci nakonec kvůli získání ostrova zahájili dvě obojživelné operace...

13. února 1942 desítky transportních lodí zabořily své přídě do severovýchodní části ostrova Singapur. Z lodí se vynořila vlna 13 000 japonských vojáků, kteří okamžitě začali s pochodem na hlavní město. Mezi nimi a městem stálo pouhých 1400 malajských, australských a indických vojáků, kteří z větší části nikdy nezažili skutečný boj. Mezi odvážnými obránci byl i sedmadvacetiletý malajský důstojník Adnan bin Saidi. Poručík Adnan velel četě 42 mužů a byl součástí sil, které měly bránit klíčové vyvýšené místo známé jako Opiový pahorek (Opium Hill), ze kterého se daly pohodlně hlídat místní zásobovací trasy a několik britských muničních skladů. Adnanovi vojáci byli nezkušení mladíci, špatně vyzbrojení a měli čelit síle elitních japonských válečníků z imperiální divize "Chryzantéma". Možná si říkáte, že divize pojmenovaná po květině, která se dá použít při přípravě čaje, přece nemůže být elitní. To by byla ovšem chyba, chryzantéma byla oficiálním symbolem císaře, takže se můžete vsadit, že v ní byli samí zkušení a válkou zocelení válečníci. Malajci také měli jen velmi málo munice, málo těžkých zbraní a byli přečísleni bez naděje, že by v bližší době mohli dorazit posily či zásoby. Poručík se na boj připravil jak mohl, se svými muži se zakopal v pozicích a připravoval je na boj o holý život.

Netrvalo to dlouho než Japonci dorazili a začali svůj útok pořádnou dělostřeleckou přípravou, cílenou na pahorek a jeho okolí. Jakmile byla nepřátelská pozice po dlouhém odstřelování narušena, japonská pěchota začala svůj útok na kopec. Navzdory tomu, že byli ozbrojeni jen mizernými puškami a Japonci disponovali pomalu více muži, než oni náboji, Malajci dokázali svou pozici držet opravdu statečně. Nakonec ale japonské jednotky dokázaly prorazit skrze malajské a mezi dvěma skupinami se rozpoutal brutální boj muže proti muži. Tohoto boje na blízko se zpočátku Adnanova četa nezúčastnila, ale když šlo opravdu do tuhého Adnan dal mužům rozkaz nasadit bajonety na pušky a vyrazit proti nepříteli. Tato taktika zafungovala, japonské linie byly proraženy a přeživší byli zahnáni na ústup.

Japonci ale své impérium nepostavili na ustupování, takže okamžitě po zahnání začali pracovat na plánu, který jim měl zajistit zničení spojeneckých jednotek v okolí Opiového pahorku. Jedna kompletní rota Japonců se převlékla do uniforem spojeneckých vojáků a začala pochodovat směrem k místům, které drželi Adnanovi muži, jako by je chtěli posílit. Adnan ovšem na lest neskočil. Prakticky okamžitě si všiml, že pochodující jednotka jde v řadách po čtyřech mužích, zatímco spojenci obvykle pochodovali po třech. Adnan potichu upozornil své muže a jakmile Japonci dorazili na dostřel zbraní, Malajci okamžitě zahájili palbu a prakticky celou rotu postříleli.

Japonci již byli ze zdržení poměrně zoufalí a rozhodli se nasadit léty prověřenou taktiku lidské vlny. Proti nějakým čtyřiceti mužům s dvěma kulomety a pár minomety vyrazilo do boje několik tisíc Japonců naráz. Pouhé dvě hodiny po rozprášení roty Japonci zahájili brutální útok na pozice Spojenců...

Malajští vojáci dokázali Opiový pahorek držet celých 48 hodin a za každý metr půdy Japonci opravdu draze zaplatili. Situace ale byla opravdu beznadějná. Přečísleni jeden proti stu, bez munice, jídla i zdravotnického vybavení Malajci pozice drželi s neuvěřitelnou zarputilostí. Nakonec bylo přece jen Japonců příliš mnoho. Během bitvy poručík Adnan pokračoval v křičení rozkazů a přesvědčoval své muže, aby bojovali do posledního dechu. Osobně skočil za jeden z kulometů a pálil dokud mu šrapnel nezlomil ruku a i poté do nepřátel pálil z pistole. Když mu došly náboje, bojoval s nožem proti nenáviděnému nepříteli. Adnan odmítal ošetření i evakuaci z boje až do hořkého konce. Celá jeho jednotka byla do jednoho zabita...

Když se kouř na bojišti vyčistil, japonští vojáci našli těžce zraněného poručíka Adnana na bojišti a okamžitě ho poznali jako "toho šílence, co osobně zabil několik desítek vojáků". Pokusili se ho vyslechnout, když nic neřekl tak ho zmlátili, pověsili ho za chodidlo ze stromu a usmrtili pomocí bajonetů. Adnan bin Saidi jim po boji natolik ležel v žaludku, že se po dobití Singapuru japonská tajná policie pokusila najít a zabít celou Saidiho rodinu a příbuzné. Naštěstí nikdy nikoho z jeho příbuzných nenašli a ti bez újmy přežili konec Druhé světové války v roce 1945.

Bitva o Opiový pahorek je považována za takovou malajskou obdobu americké bitvy o Alamo. Za své hrdinské činy v roce 1942 je Adnan bin Saidi považován za národního hrdinu Singapuru i Malajsie. Spolu se svou jednotkou nezkušených vojáků dokázal vzdorovat jedné z nejmocnějších vojenských sil tehdejší doby a navzdory tomu, že ve skutečnosti neměl nejmenší šanci vyhrát, donutil nepřítele zaplatit za každý metr země.

Čest jeho památce!